nejstarší z 1.5.2004
Aktuality
Číslovaná řada známek sleduje hřebeny hor, toky splavných řek, mapuje hrady, zámky, přírodní i technické památky, historická města, zpřístupněné jeskyně, zoologické zahrady a mnoho dalších zajímavých míst. Nově právě i Divadlo Spejbla a Hurvínka. Každá Turistická známka je doplněna barevným samolepícím štítkem zobrazujícím fotografii daného místa a dále pak číslovaným herním kuponem sběratelské hry.
Filmy, v nichž klíčovou roli hrají voděné loutky, se u nás objevují od prvních snímků se Spejblem a Hurvínkem přes stěžejní díla Jana Švankmajera až do současnosti. Právě úspěchy filmů jako Kuky se vrací či Malý pán v posledních dekádách ukazují, že jde o stále živý fenomén. Výstava voděné loutky v českém filmu mapuje toto téma vůbec poprvé. K vidění budou nejrůznější postavy z celovečerních i krátkometrážních filmů, ale také dekorace, prostředí, ilustrace, skici a další umělecké předměty.
Na výstavě jsou nejen samotné loutky, ale také dekorace, celé scény, výtvarné návrhy, skici či filmové plakáty. "Snažili jsme se loutky postavit do scén tak, aby mezi sebou tvořily nějaký příběh, ne nutně vycházející z toho filmu, ale inspirovaný vždycky tím filmem, ze kterého loutky jsou," řekla jedna z architektek výstavy Rozárka Jiráková.
V hlavním sále muzea jsou vzácné loutky Spejbla a Hurvínka, Mefista, Kašpárka, scéna z filmu Rakvičkárna od Jana Švankmajera, nechybí ani Jů a Hele, postavy z Ferdy Mravence či loutky z filmu Kuky se vrací. Největší prostor na výstavě mají filmy Malý pán a letošní novinka Velký pán. Z nich tam je například laboratoř pana Drobného, Majolenčin lesní kiosek, Stodolodílna či interiér knihovny.
Výstava ukazuje i to, jak technologicky rozmanité jsou filmové loutky. Jsou tam klasické marionety voděné shora, spodové loutky jako maňásci či javajky, neiluzivní loutky i loutky větších rozměrů, které herci ovládají zezadu či jsou do nich oblečení. Řada loutek je vystavená poprvé, do Liberce jsou zapůjčené z Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, chebského muzea, od České televize a ze soukromých sbírek.
Pro neznalé uveďme, že zvuková fólie byla vyrobena z hmoty svými vlastnostmi podobné želatině jakou dnes cukráři používají třeba na dorty, což z ní činilo ne příliš odolný záznamový prostředek. Fólie vydržela jen pár přehrání a občas se stávalo, že se drážky z fólií dokonce odtrhávaly a médium se tím ničilo. Fólie se hojně využívaly především v rozhlase ve 30. letech v době, kdy ještě nebyla známá technologie záznamu na rozhlasový pás. Pro fajnšmekry dodejme, že folie se přehrávaly podobně jako gramofonové desky s tím rozdílem, že gramofon se spustil na zpětný chod a přenoska oproti deskám začínala ve středu a postupně dojela na okraj folie.
Jako jedna z možných variant, proč se po těchto propagačních a částečně propagandisticky laděných nahrávkách na více než padesát let slehla zem, se nabízí myšlenka, že o ně nebyl zájem a ty tak zůstaly uložené ve Skupově osobním archivu, kde čekaly na využití až do vydání Supraphonem. Jinou možností může být to, že scénky byly někde odvysílány a pak byly Skupovi vráceny a ten si je založil a nikdo s nimi už dál nepracoval. Ať už byl jejich osud jakýkoliv, úplnou pravdu se patrně už nikdy nedozvíme.