Menu: Divadlo -> Stručná historie D S+H

Stručná historie Divadla Spejbla a Hurvínka

Divadelní historie

Hlavními postavami všech inscenací Divadla S+H jsou Spejbl (1920) a Hurvínek (1926) – otec a syn – reprezentující rozdílný pohled dvou generací na svět. Vystupují jako hlavní aktéři civilních i fantastických příběhu a v komponovaných vizuálních pořadech jako komentátoři s nadhledem filozofují o základních životních otázkách. Jejich už tradičním protihráčem je podobný ženský pár, Hurvínkova nerozlučná kamarádka Mánička (1930) a její pedagogicky zaměřená "bábinka" paní Kateřina Hovorková (1971). Tuto základní čtveřici protagonistu, obklopenou v komediálních příbězích dalšími postavami na základě požadavku autorů, doplňuje Spejblovic pes Žeryk (1930). Duchovním otcem všech hlavních postav, s výjimkou paní Kateřiny, je Josef Skupa. Tomu v roce 1920 řezbářský mistr Karel Nosek podle jeho návrhu vytvořil Spejbla. Nejprve se však hledalo, co vlastně s ním. Nesměl vystupovat v tradičních hrách, vystupoval tedy tzv. na přidanou, přičemž jeho první kousky vůbec nesvědčily o jeho budoucí slávě. Vystupoval třeba jako artista na hrazdě nebo mu namazali papírem od syrečků šosy a pustili na něj psa pro pobavení publika. Skupa pro Spejbla ale vytvářel postupně důstojnější role - dialogy s dalšími loutkami, s Kašpárkem nebo se Švejkem. Ale tím pravým se ukázal být až Hurvínek, kterého vyrobil Karel Nosek jako překvapení pro Skupu v roce 1926. Původně nic nenasvědčovalo tomu, že by to měl být Spejblův syn, obecenstvo si toto spojení ale samo vynutilo.

Profesor Josef Skupa (1892 – 1957) nejprve působil v Plzni v amatérském Loutkovém divadle Feriálních osad v Řemeslnické besedě, které bylo založeno v roce 1913. Jeho Spejbl s Hurvínkem poměrně rychle získali úspěch u publika, menší už u principála tehdejšího divadla Karla Nováka, který Spejbla příliš v lásce neměl. I to přivedlo Skupu k tomu, aby opustil divadlo feriálních osad a učitelské povolání (od roku 1919 působil jako profesor matematiky a kreslení, jeho žákem byl mimo jiné Jiří Trnka, který se Skupou také spolupracoval) a roce 1929 si zaregistroval na Obchodní komoře v Plzni vlastní a původní ochrannou známku na své loutky Spejbla a Hurvínka. Následně od roku 1930 začal působit ve vlastním zájezdovém Plzeňském divadélku Spejbla a Hurvínka, které se stalo prvním profesionálním loutkovým souborem. Prvním počinem nově založeného profesionálního souboru bylo uvedení hry "Revue z donucení" (tato hra měla premiéru 19. 4.1930 ještě na amatérské scéně a pod názvem "Hurvínkova jarní revue"), a to 16.8.1930 v Nýřanech a a o několik dní později 22.8. v Poděbradech. Divadlo hrálo jako zájezdová scéna se sídlem v Plzni do roku 1943. 

V červnu 1943 se o divadlo začalo zajímat gestapo. Divadelního autobusu bylo dvakrát užito coby útočiště pro vysílačku ilegální skupiny v Chrástu a zřejmě také k převozu zbraní. 18. ledna 1944 byl Skupa zatčen a vyslýchán. Vzhledem k tomu, že svědkové nevypověděli nic, co by mu mohlo přitížit, byl odsouzen za protifašistický odboj alespoň pro poslech zahraničního rozhlasu a to k pěti letům vězení v proslulé drážďanské „Mathildě“, věznici na Mathildenstrasse, odkud vězni putovali většinou do některého z koncentračních táborů. Skupa naštěstí v Mathildě dlouho nepobyl. 14. února 1945 byla věznice zasažena při náletu amerických letadel a Skupovi se podařilo z hořící budovy uprchnout. Nebyl to však jen Skupa, kdo byl za války vězněn. Jiřina Skupová musela odevzdat i loutky Spejbla a Hurvínka, které skončily rovněž „za mřížemi“ - v trezoru plzeňského gestapa. Loutky Spejbla a Hurvínka byly po válce nalezeny na smetišti, kam byly vyhozeny při likvidaci ústředí plzeňského gestapa. Našel je malý chlapec, který je poznal a předal Skupovým. A tak se de facto zrodila poválečná éra Skupa divadla S+H.

Po Skupově smrti (v lednu 1957) převzal role obou protagonistu, Spejbla a Hurvínka, jeho žák Miloš Kirschner (1927 – 1996), který již za života Skupy s ním obě titulní postavy alternoval. Prof. Skupa jej na sklonku svého života v roce 1956 veřejnou listinou jmenoval svým nástupcem. Divadlo tak úspěšně pokračovalo v uměleckém úsilí o jevištní zobrazení groteskně humorného a satiricky viděného světa. Miloš Kirschner hrál obě postavičky dokonce o 13 let déle než prof. J. Skupa, byl také autorem a režisérem. 

Spejbla a Hurvínka mluví tradičně jeden herec, střídající hluboký hlas otce Spejbla s Hurvínkovou komickou dětskou fistulkou. Tuto tradici založil už ve 20. letech prof. Skupa, pokračoval v ní více než 40 let Miloš Kirschner a navázal na ni i současný interpret S+H Martin Klásek (1957), který se – vybrán a připravován Kirschnerem – poprvé představil dětskému obecenstvu v rolích Spejbla a Hurvínka v roce 1974 a od roku 1982 je pak pravidelně alternoval. Po smrti Miloše Kirschnera se stal již třetím otcem S+H. Navázal také na autorskou dílnu divadla, hry i režíruje. I Martin Klásek si vychoval svého nástupce. Na konci září 2017 divadlo veřejně oznámilo, že s interpretací obou postav začíná ve hře "Hurvínek v Hajanech" Ondřej Lážnovský (1975).

Převážná část produkce se hraje na domácí scéně, divadlo však několikrát během sezóny podniká krátké i dlouhodobé zahraniční zájezdy. Do dnešních dnů divadlo S+H hostovalo v desítkách zemích čtyř kontinentu (více viz zahraniční turné). Spejbl a Hurvínek v interpretaci Miloše Kirschnera odehráli svá představení v osmnácti jazycích, v interpretaci Martina Kláska ve dvanácti. Celkově tak ve více než dvaceti jazykových mutacích, přičemž oběma dlouhá léta sekundovala Helena Štáchová (1944 - 2017), ředitelka, kmenová autorka a režisérka D S+H, která vytvářela herecký pendant S+H v roli Máničky a paní Kateřiny. I ona byla po Anně Kreuzmannové a Boženě Welekové již třetí interpretkou tradiční postavy divadla – Máničky. Role paní Kateřiny však byla vytvořena přímo pro ni v roce 1971. Po jejím úmrtí obě ženské role převzala Marie Šimsová. Tito hlavní herečtí protagonisté mají v souboru řadu znamenitých spolupracovníků, kteří svým vodičským mistrovstvím propůjčují loutkám – marionetám – které jsou typickým výrazovým prostředkem divadla, charakteristické pohybové herectví. 

Domovská scéna

Divadlo dlouhá léta působilo v Plzni, po válce se přestěhovalo do Prahy. Skupův návrat k divadlu po válce ale nebyl vůbec jistý, Skupa tehdy působil v plzeňském rozhlase a váhal, zda se k divadlu vrátit. Jeho přátelé ho k pokračování ale přemluvili. Pro svůj nový začátek si Skupa zvolil Prahu, kde si v minulosti vytvořil dostatečné divácké zázemí. Domovskou scénu našlo v prostorách v Římské ulici na pražských Vinohradech. 8. října 1945 se sešla ustavující valná hromada loutkářského divadelního družstva Spejbl a Hurvínek. Pražská éra divadla byla zahájena pod novým názvem „Divadélko Spejbla a Hurvínka“ 12. října 1945 představeními "Hurvínkovo hospodářství" (pro děti) a "Loutkové grotesky" (pro dospělé). Jmenujme zde ty, kteří se spolu se manžely Skupovými vydali po válce do Prahy. Někteří byli členy souboru již před válkou: František Flajšhanz, Vít Šebesta, Jan Vavřík-Rýz, Jan Hubáček a Lubor Zahrádk, jiní nově přibyli: Čestmír Válek, Jan Ret, dr. Jiří Lorman a Božena Weleková, která se ujala po Anně Kreuzmannové role Máničky. 

Po výpovědi a nuceném přestěhování v roce 1995 našlo nové působiště v Dejvicích v bývalém kině Svornost. Svou dejvickou historii zahájilo divadlo 24. února 1995 premiérou představení "Spejbl a Hurvínek balancující a bilancující". Během sezóny 2007/2008 bylo rozhodnuto o další rekonstrukci budovy. Divadlo dočasně hrálo v sále břevnovského hotelu Pyramida a do dosavadního působiště se vrátilo po dvouleté rekonstrukci.

Mimodivadelní tvorba a získaná ocenění

Vedle divadelních představení divadlo také natočilo stovky gramofonových nahrávek a několik televizních pořadů a večerníčků. Nahrávky Divadla S+H v průběhu let získaly celkem 33 zlatých, 25 platinových a jednu diamantovou desku. V březnu roku 2013 se Spejbl s Hurvínkem stali držiteli ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla. Další pocta přišla v na jaře roku 2017, kdy bylo české a slovenské loutkářství, včetně našich hrdinů, zapsáno na seznam světového nehmotného kulturního dědictví Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO).

V červnu 2002 bylo na paměť Josefa Skupy bylo v Plzni v Šafaříkových sadech odhaleno krásné sousoší Spejbla a Hurvínka. Další pomníky na počest Spejbla a Hurvínka stojí v Chrástu u Plzně (2006), kde Skupa žil, či v Mladějovicích (2013), kam zase chodil do školy. Od roku 2010 radost lidem rozdává i krásná bronzová lavička z dílny Dušana Sotáka, která stojí před divadlem S+H v Dejvicích, na kterou se mohou kolemjdoucí posadit a vyfotit. Po Josefu Skupovi je rovněž pojmenováno několik ulic či vlak a po dvojici Spejbla a Hurvínka pak dokonce dvě planetky.

Spor o autorská práva

Během své existence nezažívalo divadlo pouze veselé okamžiky. Asi nejhorší chvíle přišly během vleklého soudního spora o práva na používání dřevěných loutek, který probíhal v letech 1998 - 2007. Josef Skupa zemřel bezdětný (se zanecháním závěti z 5.2.1933), a tak jeho autorská práva přešla na jeho manželku Jiřinu. Jejich současným držitelem se stal za podivných okolností (z pohledu příbuzných) Městský ústav sociálních služeb v Plzni, který vyvolal soudní spor, v němž se pokusil získat svůj podíl na příjmech divadla kvůli používání Skupových loutek. Ve sporu šlo zejména o to, kdo je ve smyslu zákona autorem loutek. Sociální ústav tvrdil, že autorem je jednoznačně Skupa, Štáchová říkala, že řezbáři Karel a Gustav Noskovi. Skupa dal řezbáři v roce 1919 náčrtek podoby loutky, která měla nahradit Kašpárka, Nosek o rok později vyrobil loutku Spejbla. Podle právničky ústavu byl jeho inspirací právě Skupův náčrtek. Právník divadla namítal, že Noskova loutka nebyla Skupovu náčrtku vůbec podobná. Z některých písemností podle něj vyplývá, že Nosek na realizaci Skupovy představy neměl vhodné náčiní. Skupovi prý také řekl, že by se takové loutky děti bály, hovořil o zrůdě, či dokonce monstru. Vrchní soud dospěl k závěru, že se sice obecně ví, že Skupa udělal jakýsi náčrtek, ale jak vypadal, zda splňoval požadavky výtvarného díla, zda podle něj bylo postupováno, je prý pouze v rovině úvah. Podle rozsudku někteří svědci z řad Skupových kolegů vypověděli, že loutkám spíš propůjčil charaktery a hlas. Vrchní soud plzeňskému ústavu nevyhověl, ani pokud jde o práva na jména loutek, která vymysleli otec a syn Kovalovi. Důkazem je diplom, který oběma vystavil sám Skupa ve kterém jim děkuje za vytvoření jmen Spejbl a Hurvínek.

V soudním sporu se nakonec ředitelce divadla Heleně Štáchové podařilo prokázat, že Skupa není ani autorem loutek (Spejbla vytvořil řezbář Karel Nosek, Hurvínka jeho synovec Gustav Nosek), ani jejich jmen (ta vymyslel jiný člen divadla, Karel Koval). Nikoliv historické, tedy původní ochranné známky na využití Spejbla a Hurvínka, tak dnes patří divadlu a jeho ředitelce Štáchové resp. po jejím úmrtí jejím dětem. Jinak je to ovšem se Skupovými původními hrami (mnohé sepsal společně s přítelem Frankem Wenigem), které divadlo využívat nesmí bez udělení souhlasu dědiců, s ohledem na tantiémy plynoucí z autorských práv. Spor se negativně podepsal na zdravotním stavu Heleny Štáchové, která byla tou dobou ředitelkou D S+H.

poslední aktualizace: 30. 9. 2017

[ nahoru ]