Menu: Divadlo -> Lidé

Lidé Divadla Spejbla a Hurvínka

Řekne-li se Spejbl a Hurvínek, lidé si okamžitě představí ušaté loutky. Divadlo ale samozřejmě netvoří pouze samotné loutky, za nimi jsou lidé, kteří za ně mluví a jejich příběhy vytvářejí. Ať už je to od stolu při psaní scénáře, návrhu výpravy atd. nebo přímo v divadelním sále na lávce a u mikrofonu. Skrývá se mezi nimi řada talentovaných lidí z nichž někteří strávili v Divadle S+H celý svůj profesní život, jiní si našli cestu po úspěšném působení na jiných scénách. Tato část webu je proto věnována těmto lidem bez nichž byl Spejbl s Hurvínkem nebyli tím, čím jsou. Hlavní interpreti jsou více na očích a veřejnosti jsou tedy více známi, proto jim věnujeme větší prostor. To ale nikterak nesnižuje práci a úsilí dalších, neméně důležitých členů divadelního souboru.


Josef Skupa

(* 16. ledna 1892 Strakonice – † 8. ledna 1957)

Josef Skupa se narodil ve Strakonicích jako syn četníka. Rodina se už po pěti letech přestěhovala do Plzně. Skupa už od dětství projevoval nadání pro loutkové divadlo,a taky dobře kreslil. V r. 1915 dokončil studium na Uměleckoprůmyslové škole a stal se středoškolským profesorem, avšak záhy musel narukovat do armády, aby se zúčastnil bojů první světové války. Z Uher byl však brzy převelen do Plzně, kde pracoval v oddělení vojenské cenzury. Zde také navázal spolupráci s Městským divadlem (pro nějž například navrhoval kulisy) a později s amatérským Loutkovým divadlem Feriálních osad (založeno 1913), pod vedením lidového loutkáře Karla Nováka. Skupa v divadle projevoval značný talent a nadšení a velmi rychle se stal vůdčí osobností. Nejčastěji vystupoval s tradiční loutkou Kašpárka, ale v r. 1919 si od loutkáře Karla Noska nechal vyrobit podivného ušatého panáka, který se měl stát karikaturou přechytřelých měšťáků. Loutka dostala jméno Spejbl a poprvé s ním Skupa vystoupil na podzim r. 1920. Spejbl nejčastěji vystupoval s Kašpárkem, přičemž se stával obětí jeho šprýmů.

12. června r. 1920 se Skupa oženil s Jiřinou Schwarzovou, dcerou finančního rady. Jejich manželství zůstalo bezdětné, avšak Skupova žena se nadchla pro manželovo divadlo a do konce jeho života jej v jeho činnosti podporovala, pomáhala s přípravou scény a mnoho let byla vodičkou Hurvínka.

Skupa se rozhodl obohatit ansámbl o další loutku a r. 1923 si nechal od synovce Karla Noska Gustava vyrobit postavu Švejka, s nímž úspěšně vystupoval po tři sezóny. Tím se jeho loutka Spejbla na čas ocitla mimo hlavní divadelní dění, protože ke Švejkovi a vlastně ani ke Kašpárkovi se příliš nehodil. V r. 1926 vyrobil Gustav Nosek jako překvapení pro Skupu jakousi zmenšenou a vylepšenou kopii Spejbla. Skupa se nadchl pro novou loutku, která brzy dostala jméno Hurvínek, a začal vytvářet úspěšná představení, v nichž vystupoval Spejbl jako zmatený a přihlouplý otec a Hurvínek jako jeho mazaný synek. Divadlo se stává populární scénou s hrami jak pro děti, tak pro dospělé a Skupa dosahuje značné proslulosti. Se svými novými postavami vystupuje v rozhlase, natáčí gramofonové desky, Spejbl s Hurvínkem se objevují i v knižní podobě.

Zakladatel divadla Karel Novák viděl Skupovy úspěchy, ale osobně se s jeho pojetím loutkového divadla nesmířil, a proto se v r. 1927 rozhodl soubor opustit. Skupa se tak stal novým ředitelem divadla. Novou posilou souboru od v r. 1929 byla Anna Kreuzmannová, která od Skupy převzala mluvení Kašpárka (který se ve Skupově pojetí nesnadno odlišoval od Hurvínka) a v r. 1930 pro ni byla vytvořena role udivené a přihlouplé dívenky Máničky. Kreuzmannová ovšem často divadelní soubor z osobních důvodů opouštěla (třeba i na několik sezón), takže Mánička po mnoho dlouhých let nebyla stálou postavou Skupova ansámblu.

Skupa viděl, že jeho divadlo je oblíbené, a v r. 1930 se proto rozhodl zcela opustit své učitelské povolání a svým loutkám se věnovat profesionálně. Divadlo tak kromě své stálé scény v Plzni začíná cestovat po celém Československu, několikrát zavítá i do zahraničí – i tam ovšem prozatím hraje téměř výhradně česky, takže síla prezentovaných her spočívá spíše v ukázkách loutkohereckého umění než v dialogu. Zároveň se soubor rozrůstá o další pracovníky, Skupa například při školní soutěži objevil talentovaného Jiřího Trnku. Do divadla nastoupil také Jan Vavřík-Rýz, který si pro spejblovské hry vymyslel postavu upovídané babky, paní Drbálkové. Ta sice zpravidla hraje záporné role, ale podobné postavy starých upovídaných žen se budou ve hrách často objevovat a o mnoho desítek let později na jejich základě vznikne čtvrtá hlavní postava divadla, Mániččina bábinka paní Kateřina. Scénáře her většinou píše Frank Wenig ve spolupráci se Skupou, později se připojují i jiní autoři. Převážná většina her ovšem nemá příliš propracovaný příběh, avšak představení i v těch nejméně zdařilých hrách zachraňuje Skupovo přirozené herectví a jeho obdivuhodná schopnost improvizace.

V r. 1933 se Skupa stává prezidentem mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Divadlo pak prožívá několik úspěšných sezon, ale s postupujícím fašismem začíná na hry doléhat cenzura. Po mnichovské dohodě napíše Skupa s Wenigem jejich nejpozoruhodnější hru, Kolotoč o třech poschodích, v níž se domovnice Drbálková snaží uzurpovat moc ve Spejblovic domě. Hra je zřejmou alegorií mnichovských událostí a jako taková je jedním z nejstatečnějších počinů české kultury té doby. Hra má premiéru v 10. února 1939 a stihne se odehrát jen 56 repríz, než je (už za Protektorátu) zakázána.

Divadlo ovšem pokračuje ve své činnosti, ale Skupovy hry získávají vážnější ráz. Nutně se tak mění i charakter Spejbla, kdy se z pomateného mouly postupně stává starostlivý otec. 17. ledna r. 1944 je Skupa za poslech zahraničního rozhlasu zatčen a odsouzen k pěti letům vězení ve věznici v Drážďanech. Krátce na to je Divadlo Spejbla a Hurvínka zavřeno; některé loutky se podařilo ukrýt, ale část jich byla zabavena gestapem. Skupa pro pozvednutí nálady často svým spoluvězňům přehrával ze své cely spejblovské hry. V únoru 1945 po náletu na Drážďany bylo vězení pobořeno; Skupovi se podařilo uprchnout a vrátit se do Plzně. Tam se obával nového zatčení, a tak se sám přihlásil úřadům, ale znovu už uvězněn nebyl a dočkal se konce války.
Divadlo v Praze

Po válce se Skupa rozhodl divadlo obnovit, ale tentokrát už v Praze, kde měl širší publikum. Vrací se k osvědčeným komediím se Spejblem a Hurvínkem a divadlo dosahuje vynikajících úspěchů, opět často hostuje i v zahraničí. Vnitřně se však potýká s tvůrčími problémy, prakticky nevytváří žádné kvalitní nové hry, jen opakuje osvědčené prvorepublikové kusy. Tento stav trvá v podstatě až do Skupovy smrti.

3. února 1948 byl Skupa jako první loutkář v historii jmenován národním umělcem. V r. 1953 divadlo opouští Jan Vavřík-Rýz a s ním i paní Drbálková. Nastupují však noví herci, z nichž nejvýznamnějším je Miloš Kirschner, který začíná se Skupou alternovat hlavní postavy Spejbla a Hurvínka. Skupa se potýká se zdravotními problémy a objevuje se polemika o budoucnosti divadla. Zatímco Skupova žena soudí, že po manželově smrti by i divadlo – jeho výtvor - mělo skončit, Kirschner a ostatní mladí herci chtějí v činnosti pokračovat. Spor nakonec rozhodne sám Skupa, který krátce před smrtí oficiálně jmenuje Kirschnera svým nástupcem a manželovo rozhodnutí akceptuje, ač nerada, i Skupova žena.

K 50. výročí úmrtí Josefa Skupy byla v nákladu 1000 kusů vydána stříbrná pamětní medaile pořízena Českou mincovnou. Na medaili se objevuje Hurvínek se Spejblem a Josef Skupa. Medaili o hmotnosti 42 g a průměru 50 mm navrhl Jaroslav Bejvl. Jeho jméno nesou ulice v Teplicích, Plzni, Praze 6 – Břevnov, ve Strakonicích, v Mostě a v Ostravě - Porubě. Na jeho počest nese jméno rychlík Českých drah R 627/ R 626 Josef Skupa.

Na své divadelní začátky vzpomínal Skupa takto: „V kraji Alešově i Matěje Kopeckého – v jižních Čechách, nedaleko svého rodiště – Strakonic, chodil jsem do dvoutřídky obecné školy v Mladějovicích. Tam na stráni na pastvě jsem začal svou kariéru loutkářskou. Bednička, jíž bylo odebráno dno a jedna stěna, stala se jevištěm podobným jakýmsi jesličkám. Inspirovali mě asi kluci koledníci. Nehybné figurky jesliček a výhled do bedýnky. V představě přibyla natáčecí oponka a už se začalo realizovat. S Vaškem Soukupouc se udělalo divadlo z bedničky, sufita z hedvábného papíru, na okraji nastříhaná jako cukrlátka na stromek. Já vykreslil dva kluky a starýho Hajzera. Pozadí byl Hajzerouc sad. A hra se jmenovala: „Deš z tý hrušky!“ Vašek Soukupouc chtěl, abych tam přidal Hajzerouc straku, jenže pak, když si byl chvíli prohlížel mé první akvarelky – řek, to by nešlo, když ani nemáš „strakatou“ barvičku...Pak jsem hru zahrál na stráni proti škole. Konstrukce divadla sice utrpěla malým nalomením, protože jsem uklouzl na husí šišce a břink sebou i s divadlem na anglicky ozobaný trávník od husejch.Druhá hra skončila neslavně, byl to pamflet na ševce Vaňuru z Mladějojc, to byl ten, po němž vlastním od osmi let své jediné kuří oko. Hra byla sice prostá. Dvě figurky krejčího s hadrem v ruce a ševce s rozbitou botou poskakovaly po „brabčímu“ na naší scéně a přitom se zpívalo: „Krejčí, švec – prťavec, to sou dva rytíííři, Jeden hadry spravuje, druhej křápy klíííží.“ (To je celý. Opona!) Hra měla spontánní úspěch. Nevím, jak se to dozvěděl starej Vaňura, a tak došlo k úřednímu uzavření scény a ještě jsem dostal pravítkem pana řídícího pár přes ruce. V Plzni potom, kde bydleli rodiče, na střední škole jsem chodil na divadlo Kozáků, a jak začla v tercii fyzika, řešil jsem hlavně pořád světelné efekty a smrděl v bytě bunsenovými články, které později ustoupily akumulátoru, který jedinečně mokval do almary se šatstvem. Tehdy jsem mnoho trpěl „zneuznáním a nepochopením“. Až pak v Praze na Umprum byla svoboda projevu a to se hrálo pro děti Kloudovic a Chromejch v Nerudově ulici. Za rohem bydlel Dr. Veselý a ten mne do toho pak uvrtal definitivně. Musel jsem chodit na schůze do Spálené ulice (tuším u Ježíška) a pak jsme hrávali pohostinsky v loutkovém divadle v Kinského zahradě, kde jsem poprvé uviděl uloženy loutky po Matěji Kopeckém a směl jsem si zahrát na flašinetu (to jsem už byl jaksi vysokoškolákem před státnicí)."


Miloš Kirschner

(* 16. března 1927 Praha – † 2. července 1996 Praha)

Chtěl se věnovat mezinárodnímu právu, ale před ukončením studií byl v padesátých letech zatčen a odsouzen za protistátní činnost. Po vykonání trestu byl zařazen do trestního oddílu mezi tzv. "Černé barony". Po skončení vojenské služby byl v roce 1951 přijat do Divadla Spejbla a Hurvínka. Už v roce 1952 začal, zprvu anonymně, interpretovat titulní role, aby ho v roce 1956 prof. Skupa jmenoval svým nástupcem. Kirschner tak pokračoval v jejich vývoji a zřetelně jej posunul. Ke klasickému lidovému humoru přibyl i jeho intelekt. Tradici sice přijal, ale pokračoval v ní s novými podobami jevištními i tématickými. Obracel se k otázkám generačním, společenským. Řešil problémy charakteru, morálky, lásky i postoje individua ke společnosti a absurditám života. Zasloužil se tak o to, že se Spejbl s Hurvínkem nestali muzeálními exponáty. Role Spejbla s Hurvínkem hrál 44 let a navštívil s ním 30 zemí světa. Tedy o 13 let déle, než prof. Skupa. Na rozdíl od něj začal svoje role interpretovat i v cizích jazycích. Spejbl s Hurvínkem tak promluvili 18-ti jazyky. Navštívil s nimi 30 zemí čtyř kontinentů. V Japonsku dostal vítězný pohár za zásluhy o rozvoj loutkového divadla. Byl jmenován čestným členem amerických loutkářů a uváděn ve světové encyklopedii "Who's Who in the World". Napsal nesčíslně odborných článků, rozhovorů, scénářů a divadelních her. Vystupoval v televizi, rozhlase a filmech nejen u nás, ale i v zahraničí. Podílel se na několika knížkách se S+H. Natočil spousty gramofonových desek. Jen u firmy Supraphon získal kupříkladu zlatou desku za 250 000 ks desek v cizojazyčné verzi, prodaných do zahraničí ( což je světový unikát ). Další zlatou desku dostal za milion desek prodaných u nás a posléze, v roce 1996, získal desku platinovou, za 1 200 000 MC a CD prodaných do roku 1996. Miloš Kirschner zemřel 2.7.1996. Zanechal po sobě svého nástupce Martina Kláska a své žáky, které učil zákonům tvrdé profesionality, nekončícího úsilí o moderní jevištní výraz se zachováním základních rysů tradice tohoto ojedinělého divadla, aby zůstalo divadlem syntetickým, básnivým, pravdivým a přesto iluzivním. 

Psal odborné články, scénáře a divadelní hry. Mnohá představení divadla byla zaznamenána na gramofonové desky. Podílel se na tvorbě Večerníčků. Kromě divadla vystupoval v televizi a v rozhlase. Taktéž hrál ve filmech, které se natáčely v Československu i v zahraničí. Za svou práci obdržel řadu ocenění: např. titul zasloužilý umělec i národní umělec v roce 1987 (u příležitosti životního jubilea).

Miloš Kirschner se narodil 16. března 1927 v rodině úředníka v pražské Libni. Tatínek byl nadšený amatérský loutkář a tak není divu, že malý Miloš tíhl k loutkám od dětství. Skutečné loutkové začátky však přišly až v pubertě pod otcovým vedením. V sále libeňské školy Na Korábě (dnes ZŠ Bohumila Hrabala) mluvil čtrnáctiletý Miloš celou řadu postav včetně populárního libeňského Kašpárka. Na Korábě také došlo k prvnímu setkání se Skupou, který přišel navštívit Kirschnerova otce. "Hned bych ti to divadlo předal!" řekl tehdy Skupa malému Milošovi, "ale ono už není moje, je družstevní".

Postupem času ale loutkový koníček ztrácel na významu a zvítězilo studium. Mladý Miloš Kirschner studoval práva na Univerzitě Karlově a plánoval přejít na studia mezinárodního práva do francouzského Dijonu. Plány ale zhatila 50. léta. Miloš Kirschner se po "vítězném únoru" zapojil spolu s dalšími studenty do protikomunistického odboje. Vydávali časopis Pochodeň. Byli ale dopadeni a v procesu s "libeňskými rozvratníky" byl Miloš Kirschner odsouzen na 4 měsíce do vězení, vyhozen ze školy a po odpykání trestu odveden na vojnu k PTP (černým baronům). Pracoval v ostravských dolech, v cihelně...

Po vojně, s nedostudovanou školou a "polepeným" profilem nemohl sehnat práci. Vzpomněl si na dětský koníček a také slova prof. Skupy a odjel za ním do Chrudimi, kde divadlo právě hrálo. Skupa si na malého "libeňského Kašpárka" pamatoval a tak hned na místě udělal konkurz a Kirschnera přijal. Tehdy to ale nebylo jen tak. Soudružka na kádrovém oddělení žádost o umístění v D S+H roztrhala se slovy "Ať si Skupa hraje divadlo s mrzáky a se ženskými! Naše doly volají, naše doly čekají!" Psal se rok 1951. Skupův vliv ale byl silnější a Miloše Kirschnera si prosadil. Ten se i díky Skupově nemoci dostával hodně k mikrofonu a za Hurvínka se Spejblem mluvil, byť neoficiálně, stále častěji. V roce 1953 se měl konat v Rumunsku IV. sjezd mládeže za účasti S+H. Skupa ale ležel s infarktem v nemocnici. Kirschner by ho zastoupil, ale díky svému "škraloupu" nesměl za hranice. Nakonec se díky "významu" akce povedlo Kirschnerův výjezd povolit. A to mělo pro vývoj S+H historický význam! Skupa moc nevěřil na sílu slovních klaunů S+H v cizině. Při zahraničních zájezdech pronesli vždy oba jen pár slov česky na ukázku, jinak se hrála varietní čísla stylu "co loutky dovedou". To se Kirschnerovi nelíbilo a proto si cestou do Rumunska ve vlaku, mimo jiné za pomoci cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, připravil pár vět v několika jazycích. Úspěch byl ohromující. Vznikla tradice dle které hrají S+H vždy v jazyce navštívené země. Těch jazyků již bylo 22 a zemí na čtyřech kontinentech mnohem víc. Kirschnerovo novátorství se projevilo i v jiném směru. Se skupinou mladých členů souboru, kterým nestačilo kopírování tradičního pojetí loutkového divadla založil tvůrčí skupinu Salamandr. Ta vedle nových vizuálních výstupů přinesla do českých zemí nový divadelní obor, který od nich poté převzala řada dalších souborů. Černé divadlo. Salamandr jako skupina působili už od roku 1953, ale oficiálně byla skupina ustanovena až po Skupově smrti v roce 1958. Jméno Salamander (černý mlok) odkazuje na barvu černého sametu.

Mezitím ale musel Kirschner řešit, zda Spejbl s Hurvínkem budou vůbec pokračovat. Objevila se řada silných hlasů, že S+H by měli skončit spolu se Skupou. Jedním z těch, kteří si to mysleli, byla navíc i Jiřina Skupová. Ta ale naštěstí respektovala vůli svého muže, který před svou smrtí ustanovil Kirschnera svým nástupcem a pokračovatelem. Po Skupově smrti v roce 1957 byla Jiřina Skupová jmenovaná ředitelkou divadla. Miloš Kirschner, ač tuto funkci v podstatě neoficiálně zastával, byl ředitelem jmenován až v roce 1966. V roce 1966 nastoupila do divadla i jeho pozdější manželka a naše současná ředitelka paní Helena Štáchová.

Miloš Kirschner byl opravdu otcem budovatelem. Jeho zásluhou bylo, že se Spejbl s Hurvínkem vydali úspěšně do světa. Jeho počet zlatých a platinových desek je nevídaný. Právě on dovedl Spejbla s Hurvínkem i v zahraničí z klubových scén až do vyprodaných operních domů. Natočil několik řad Večerníčků. Za svou práci získal také řadu ocenění. Mimo jiné národní umělec. Do posledních chvil pečoval o divadlo. Jeho zásluhou je, že máme své současné sídlo v Dejvické ulici, když jsme byli odejiti z Římské. Jeho zásluhou bylo, že o budoucnosti S+H dokonce jednala a hlasovala poslanecká sněmovna. A i on stanovil svého nástupce - Martina Kláska. Zemřel 2. července 1996. Josefu Skupovi se říkalo "starej". Miloš Kirschner byl člověk s přirozenou autoritou. Přesto se mu, se vší úctou, nejčastěji říkalo "taťka".

Skupův soubor Miloš Kirschner posílil v roce 1951. Kirschnera si však měl Skupa možnost poslechnout ještě v jeho začátcích, na prknech amatérského loutkového divadla Kirschnera seniora v Praze-Libni. Již tehdy mezi nimi došlo ke kurióznímu rozhovoru, předznamenávajícímu Kirschnerovu budoucnost, Kirschner tehdy vzpomínal: „Dávali jsem tenkrát představení pro děti a já mluvil snad všechny dřevěné role. Profesor Skupa mě vyzval, abych řekl něco jako Kašpárek. Jen tak na ukázku. Chtěl patrně udělat radost mému tatínkovi, který se mu chtěl zase pochlubit hereckými ambicemi synstva. Poněkud rozechvěn jsem se dal do díla. Když se na scéně objevila loutka Kašpárka, zaimprovizoval jsem jakýsi uvítací projev. Byl jsem v nejlepším, když se objevila další loutka. Nezbývalo než svést dialog. Chtěl jsem se přece blýsknout a také jsem chtěl nahrát dalšímu vodiči, aby mohl předvést své umění. Bezprostřednost situace a osobnost Skupova navodila atmosféru, v níž byla prolomena veškerá oficióznost. Skupa se smál od plic. Pro mě to byl velký zážitek. On se totiž opravdu srdečně rozchechtal. Po vystoupení ke mně přišel, poklepal mi na rameno a řekl mi: 'Chlapče, děláš to dobře. Hned bych ti to svoje divadlo předal.' Stál jsem ohromen, neschopen slova. A Skupa vtipně dodal: 'Jenže to nejde, ono už není moje, ono je družstevní'."


Martin Klásek

(* 25. února 1957 Martin)

Martin Klásek pochází z umělecké rodiny. Tatínek Milan Klásek byl herec a maminka baletka. Malý Martin se narodil 25. února 1957 ve slovenském Martině. Jeho tatínek v tamním divadle tehdy "vojákoval". Dětství a mládí však Martin prožil v Českých Budějovicích. Po neúspěšných zkouškách na konzervatoř nastoupil do jevištní techniky Divadla S+H. Aby zůstal v divadelním prostředí, než zkusí zkoušky znovu... Brzy se ale projevila jeho šikovnost s loutkou a on velmi záhy přešel z techniky do souboru. Z druhého pokusu nebylo nic a divadelní znalosti a zkušenosti získával přímo od Miloše Kirschnera. Zanedlouho se totiž ukázalo, že Martin je nadaný nejen pro vodění loutek, ale má i fistulku ( hlasová technika, kterou mluví Hurvínek). Nastoupil jako šestnáctiletý chlapec do jevištní techniky a zakrátko na sebe upozornil svým loutkovodičským nadáním. Stal se tedy členem uměleckého souboru a několik let alternoval vodění loutky Hurvínka. Když se posléze projevila jeho schopnost napodobit hurvínkovskou fistulku a prokázal potřebné herecké schopnosti, začal jej Miloš Kirschner připravovat jako svého nástupce. A tak Martin Klásek již v roce 1974 absolvoval v dětské hře "Hurvínek mezi broučky" svůj první herecký křest v postavách Spejbla a Hurvínka. Po několikaleté pauze začal v roce 1982 s Milošem Kirschnerem pravidelně alternovat. Zprvu jen v dětském repertoáru, později i v představeních pro dospělé. Když kvůli zdravotním problémům omezil Miloš Kirschner namáhavé zahraniční cesty, pokračoval Martin Klásek i v tradici cizojazyčných verzí, neboť divadlo od éry Miloše Kirschnera hraje vždy v jazyce té země, kde právě hostuje.

Martin Klásek navázal i na tradici autorské dílny divadla. Napsal dialogy pro dětskou hru "Přicházejí k nám S+H". Prvním samostatným autorským a režijním debutem byla hra "Hurvínek a zrcadlo", po které následovalo představení "Hurvínek UFOnem" , tyto hry byly hrány s velkým úspěchem i v cizině. Roku 1990 se stal šéfem uměleckého souboru divadla. Nutno poznamenat, že v tehdejší nadšené porevoluční době hlasování všech o všem se stal uměleckým šéfem hlasy všech členů souboru. V devadesátých letech se začal prosazovat i jako autor. V roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, se stal již třetím otcem hlavních protagonistů divadla. V uplynulých sezónách uvedlo D S+H v jeho režii hry "Hurvínek už zase zlobí" a "Hurvínkova cesta do Tramtárie", kterých je, spolu s Denisou Kirschnerovou, spoluautorem. Dále je pak autorem hry “Hurvínkovo dobrodružství” a spoluatorem představení pro dospělé “Spejblovo hudební zmatiné”. Nejnověji je spolu s Ondřejem Lážnovským autorem hry "Hurvínkovo přání" a stejnojmenné knihy. Pokračuje i v mimodivadelních aktivitách. Věnuje se také dabingu. V rolích S+H natáčí nová CD, vystupuje v televizi. Potvrzuje tak, k radosti divadla i jeho fanoušků, životaschopnost této ojedinělé divadelní tradice. Martin Klásek sám "vychoval" řadu loutkoherců a svými zkušenostmi a schopností improvizace oživuje všechny naše hry.

>>> Rozhovor s Martinem Kláskem (14. 2. 2017) - Rozhovor s Martinem Kláskem (2. 5. 2017)


Helena Štáchová

(* 18. listopadu 1944 Praha – † 22. března 2017 Praha)

Helena Štáchová se narodila 18. listopadu 1944, do Divadla S+H nastoupila po maturitě jako elévka. Po roce odešla studovat na Divadelní fakultu Akademie múzických umění a po jejím absolvování se v roce 1966 stala členkou této oblíbené loutkové scény. V následujícím roce převzala od Boženy Welekové interpretaci jedné z hlavních postav divadla - Máničky. A stala se tak její třetí adoptivní maminkou. Na rozdíl od svých předchůdkyň začala po boku Miloše Kirschnera, který se stal také jejím partnerem životním, s interpretací cizojazyčných textů. V roce 1971 pro ni Miloš Kirschner vytvořil novou postavu, která se okamžitě stala jednou z kmenových postav divadla - paní Kateřinu Hovorkovou alias Mániččinu bábinku. Ta poskytla Heleně Štáchové možnost rozšířit herecký part, který navazuje na tradici Divadla S+H, podle které jeden herec vytváří současně dvě typově a charakterově a věkem odlišné postavy.

Helena Štáchová nepůsobila pouze v divadle, ale i v rozhlase, dabingu (Líza Simpsonová v televizním animovaném seriálu, Míša Kulička) a v televizi. Společně s Milošem Kirschnerem natočila nesčetně gramofonových desek, kazet a CD a v této činnosti pokračovala i s Martinem Kláskem. Byla autorkou knih, televizních scénářů i scénářů pro zvukové nosiče. Psala hry pro děti i pro dospělé, které se hrály doma i v zahraničí. Své hry sama režírovala a několik let se starala také o profil divadla, a to jako jeho dramaturgyně. Štáchová napsala devět knih a 54 scénářů, sedm her pro dospělé a devět pro děti. První nahrávku v roli Máničky pořídila pro Supraphon v roce 1969, šlo o scénku Hurvínkovi k narozeninám.

Po smrti Miloše Kirschnera v roce 1996 byla jmenována do funkce ředitelky divadla. V roce 2008 vyhrála osmiletý soudní spor o práva na obě postavy Spejbla a Hurvínka, čímž této scéně zajistila další existenci. V roce 2013 pro divadlo převzala Cenu Thálie. Za svoji činnost získala téhož roku Zlatý vavřínový řád Hospodářské komory.

Když v jednom z rozhovorů poukazovala na své divadelní začátky, zmínila se o hře Franka Weniga a Josefa Skupy Hurvínek mezi broučky. "Byla mým prvním divadelním zážitkem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se tato scéna stane mým osudem. V první třetině hry Hurvínek vyvolá ducha. A právě ten mě tak polekal, až jsem se nahlas rozplakala a rodičům nezbylo než mne z divadla vynést," uvedla. Když se později měla rozhodnout mezi živou myškou a látkovou hračkou Hurvínka, vyhrál to Hurvínek na celé čáře. A jak se ukázalo, nejen pro ten okamžik. A tak se stalo, že zatímco zakladatel divadla Skupa s Hurvínkem pobyl 30 let a Miloš Kirschner 44 roků, ona to dotáhla na neuvěřitelných 50 let. "A za nic bych tu naši společnou cestu nevyměnila," dodala.

V roce 1984 prodělala velmi vážnou autonehodu, při které přišla o část obličeje a následně prodělala řadu záchranných operací. V roce 2004 jí byl poprvé diagnostikován lymfom a svou léčbu Štáchová zaznamenala v knize Život na nitích (2005). Tomuto zákeřnému onemocnění nakonec podlehla. Zemřela doma, uprostřed své rodiny, ve věku 72 let dne 22. března 2017.


Gustav Nosek

(* 15. července 1887 Plzeň – † 1. února 1974 Cheb)

Gustav Nosek se narodil do kulturního prostředí plzeňské řezbářské rodiny Nosků. Od dětství miloval loutkové divadlo. Lásku k němu do rodiny přinesl jeho dědeček František, zručný řezbář, který Gustava učí základům řezbářské zručnosti. Na přání otce Dominika se začíná v roce 1901 učit u plzeňského řezbáře Brože. Po vyučení jako tovaryš vandruje do Vídně a Německa. V Augsburgu působí jako loutkoherec v pimprlovém divadle českého spolku Včela. Po návratu do Plzně pracuje v modelárně Škodových závodů. Až do konce války pobývá v Budapešti, v roce 1919 je nasazen do bojů proti Maďarům na jižním Slovensku. Po návratu do Plzně pracuje znovu ve firmě Škoda jako modelář. Počátkem 20. let ho pozval ke spolupráci s loutkovým divadlem Feriálních osad jeho přední představitel, Josef Skupa. Nosek tam působil jako řezbář, jevištní mistr a vodič loutek. Vytváří technologicky nové typy loutek – loutky s novým zavěšením – bez drátu v hlavě. Když divadlo získalo loutkářskou licenci, Nosek opouští místo ve Škodových závodech a stává se jevištním mistrem a profesionálním loutkáře. Jejich spolupráce trvá až do roku 1939, kdy Nosek odchází na odpočinek.

Od roku 1919 využívá divadlo Feriálních osad pro svá představení komickou loutku Spejbla, jejím duchovním otcem je Josef Skupa a autorem Gustavův strýc Karel Nosek (1850–1933). Pro tuto populární figurku vytváří Gustav Nosek postavičku aktivního protihráče – Hurvínka, který je specifický upevněním očí (může je obrátit v sloup). Figurka se oficiálně představila divákům přímo při představení 2. května 1926. Za celý svůj život vytvořil Gustav Nosek pro loutkové divadlo Josefa Skupy více než 650 nejrůznějších loutek, např. Kukuřičňáka Duhu, chasníka Kubu nebo Švejka a feldkuráta Katze. V roce 1930 vyřezal loutku Máničky a podle Trnkova návrhu psa Žeryka, kterého také mluvil a vodil.

V roce 1939 z divadla odešel, období války prožil celé v Plzni. V roce 1946 se odstěhoval za synem do Svatavy u Sokolova, kde vybudoval loutkové divadlo se Spejblem a Hurvínkem, které však bylo po roce 1948 komunisty zničeno a Noskovi byla znemožněna další činnost. V roce 1960 již Gustav Nosek žije v Chebu, zde pomáhá v Městské loutkové scéně tzv. Myšárně, pro kterou opět vyrábí loutky. Mezi ně patří například hmyzí kapela do hry Hurvínek mezi broučky. Zemřel 1. února 1974 v Chebu. V roce 1986 vytvořil sochař Milan Vácha bustu Gustava Noska, která byla odhalena 17. září 1988 v Chebu, Dlouhá ulice 417/5, kde Nosek žil.


Jiřina Skupová

(* 2. února 1895 Mladá Boleslav – † 11. července 1970 Chrást)

Jiřina Skupová se narodila jako Jiřina Schwarzová 2. února 1895 v rodině finančního rady. 12. června 1920 se provdala za středoškolského profesora Josefa Skupu. Jejich manželství zůstalo bezdětné, ale byla celý život Skupovi věrnou partnerkou jak v domácnosti, tak na jevišti. Skupova žena se stala členkou amatérského Divadla feriálních osad v Plzni, kde působil i její manžel, a poté co Skupa z divadla odešel a založil v Plzni vlastní profesionální scénu, tak ho i sem věrně doprovázela. Zde například pomáhala s přípravou scény a dokonce napsala několik loutkových her (Hurvínkovy zimní radovánky, Jak se čerti ženili). Nejznámější je ovšem její působení v roli loutkoherečky, zejména vodičky již tehdy oblíbené loutky Hurvínka (kterému hlas propůjčoval její manžel). Po roce 1945 přesídlila (tak jako celé Skupovo divadlo) do Prahy.

Ke konci života se Skupa potýkal se zdravotními problémy a začalo se přemýšlet o dalším osudu divadla. Jiřina Skupová soudila, že po manželově smrti by i divadlo – coby jeho výtvor – mělo skončit, ale Miloš Kirschner (Skupův alternant v dvojroli Spejbla a Hurvínka) a ostatní mladí herci chtěli v činnosti pokračovat. Spor nakonec rozhodl sám Josef Skupa, když krátce před smrtí oficiálně jmenoval Kirschnera svým nástupcem a manželovo rozhodnutí akceptovala, ač nerada, i Skupova žena. Dokonce po manželově smrti působila v letech 1957 až 1962 jako ředitelka divadla.


Frank Wenig

(* 24. nebo 29. července 1898 Meclov – † 29. červen 1974 Praha)

Vlastním jménem František Wenig původně učitel, pak redaktor v Plzni a v Praze, byl hlavním literárním spolupracovníkem prof. Josefa Skupy, spoluautorem četných revui, dialogů a činoher Skupova amatérského Í profesionálního souboru. Od počátku dvacátých lei se Wenig autorsky, publicisticky (psal i divadelní a výtvarné recenze) a organizačně podílel na rozvoji plzeňského kulturního života. Nejvýrazněji se uplatnil jako autor pro Spejbla a Hurvínka, pro které ve spolupráci se Skupou napsal na dvě desítky revui a dětských her. Volné komponovaná pásma scén humorně reagovala na současné události. Za vrcholy Wenigovy dramatické tvorby je třeba považovat odvážnou jinotajnou hru Kolotoč o třech poschodích z počátku roku 1939, satirickou revui Jdeme do sebe (1937), fantastickou pohádku Hurvínek se učí čarovat (1937, od roku 1954 s názvem Hurvínek mezi broučky) a dětské hry O fousatém Hurvínkovi (1938) a Robinson Hurvínek (1941). Wenig se významné podílel na postupném formování typů S+H. V hrách pro děti kladl důraz na výchovné poslání divadla, v hrách pro dospělé se výrazné uplatňoval jeho smysl pro groteskní a absurdní humor se společensky pozitivní tendencí. Napsal rovněž desítky vzpomínkových a popularizačních článků o S+H. Vedle toho je autorem mnoha dalších knih nejenom O Spejblovi a Hurvínkovi: Léto pod Pukštejnem, Paměti mouchy Gabriely, Sběrač míčků, Pověsti ze staré a nové Plzně, Děti z černého kraje, Francek, Brumla na cestách, Pohádky před spaním...


Anna Kreuzmannová-Kodymová

(* 24. června 1899 Plzeň – † 20. července 1994 Praha)

Po vzoru ostatních rodinných příslušníků se ve svých dvaceti letech začala zajímat o divadlo. Nejdříve prošla různými kočovnými divadelními společnostmi (R. Budil, V. Zeifert, K. Želenský), až se dostala do kamenného Plzeňského Loutkového divadla Josefa Skupy (1929 – 1943), kde se stala první interpretkou slavné loutky Máničky od legendárního Spejbla a Hurvínka. Poprvé hrála po boku J. Skupy v Spejblových metamorfozách. Po Skupovi, který se zcela věnoval hlasové interpretaci Spejbla a Hurvínka, převzala part Kašpárka. V roce 1929 hlasově ztvárnila postavu Paní Frňoulové v inscenaci Utrpení Spejbla a jeho syna. V následujícím roce (1930) v "Revui jaksi z donucení" poprvé hlasově interpretovala "s neodolatelným diskantem" Maničku - postavu nerozlučné kamarádky Hurvínka. V roce 1932 přešla do profesionálního divadla Josefa Skupy, kde se vrátila k interpretaci Máničky, setrvala zde do července 1936. Po odchodu z tohoto divadla hrála také v plzeňském Městském divadle (1943 – 1952) a Ústředím loutkovém divadle v Praze (1952 – 1968), z kterého odešla na odpočinek. V roce 1957 získala stříbrný odznak Divadelní žatvy.

Díky genům měla již od dětství herecké nadání, ne však tak výrazné jako její otec a bratr. Její herecká síla spočívala zejména ve slovním projevu a velkém hlasovém rozsahu. Její jevištní práce spočívala v pohybové zkratce, mimické ukázněnosti a kreaci rukou. V prvních létech bylo její herectví omezené interpretací loutky Máničky. Dodnes je neuvěřitelné, že si ji film celý život nevšímal, a že výjimku udělal až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se ve svých vysokých devadesáti létech stala úplně nejstarší žijící točící českou herečkou, která se upsala službám české kinematografie. Zajímavostí také je, že se po zemřelé Erně Červené neúspěšně účastnila konkurzu na senilní babičku v posteli (roli nakonec získala Valerie Kaplanová) v druhém díle Troškovy bláznivé trilogie Slunce, seno a pár facek (1989). 


Božena Weleková-Vavříková

(* 8. února 1910 Praha – † 10. prosince 1979 Praha)

Božena Weleková byla česká loutkoherečka a herečka. Po Anně Kreuzmannové byla od roku 1945 byla druhou interpretkou Máničky. V divadle Spejbla a Hurvínka zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1968.

Narodila se jako Božena Antonie Vokounová v Praze na Smíchově. Vyučila se zlatnicí. Od hereckých začátků v ochotnickém kroužku Vojan v Radotíně, vedla její cesta přes různé divadelní společnosti až do Městského divadla v Jablonci nad Nisou. Měla velký hlasový rozsah, 4 oktávy a díky tomu se uplatnila velmi dobře i v operetě. Při slavnostním zahájení v osvobozeném Jablonci hostovala v Našich furiantech Ladislava Stroupežnického, kde si zahrála paní Dubskou. Na začátku sezóny roku 1945 přešla do divadla Spejbla a Hurvínka k prof. Josefu Skupovi, kde se na více než dvacet let stala interpretkou Máničky. Po rozvodu s Janem Vavříkem-Rýzem nechala všechna svá jména, začínající písmenem V, sjednotit do uměleckého jména Weleková. Později vystupovala ještě nějaký čas se souborem Staropražská pětka.

Zemřela po dlouhé nemoci v domově důchodců v Praze-Kobylisích. Z prvního manželství měla dvě děti, Janu Velkovou a Ivana Velka. Z druhého manželství s Janem Vavříkem-Rýzem má dceru Helenu.


Jan Vavřík-Rýz

(* 19. května 1900 Plzeň – † 29. ledna 1970 Praha)

Narodil se v Plzni. Jeho otec byl slévačem ve Škodových závodech. V jedenácti letech se dostal do divadla, kde zpíval v dětském sboru v operách Jakobín a V studni. Když mu bylo 13 roků, utekl ze školy, kde už pod lavicí řezal panáčky. Statoval v divadle, kde plnil i mimické úkoly. Na Silvestra, jako patnáctiletý udělal pokus o drastickou komiku.

Jeho rodný dům byl zničen americkou bombou těsně před koncem války. Vyučil se modelářem. Věnoval se loutkám a v roce 1919 se v kabaretu U Svobodů seznámil s prof. Josefem Skupou, který ho společně s Vendelínem Budilem přivedl do divadélka Feriálních osad. V roce 1936 se Vavřík stal členem divadla Spejbla a Hurvínka. Se Skupou spolupracoval 17 let a vytvořil pro jeho divadlo řadu loutek. Roku 1938 vyrobil loutku paní Drbálkové, kterou sám vodil i mluvil a která je dnes trvalým exponátem Muzea loutek v Plzni.

Roku 1917 byl členem poloprofesionálního divadélka Na Valech. O dva roky později se sešel v kabaretu U Svobodů s mladým prof. Skupou. Tomu se líbily Vavříkovy hlasové parodie a karikatury a pozval ho do divadélka Feriálních osad. Zde ho zaučili do hry s loutkou členové rodiny Karla Nováka. Skupa ho zavedl do malíren plzeňského divadla a tam byl zasvěcen do malby a kašírování. V roce 1921 stál na jevišti Feriálek jeho Emánek s živou hlavou a tělem loutky.

Na podzim 1923 odešel k divadlu na venkov, k Alfrédu Vladykovi do Humpolce. Kromě paruk, vousů a líčidel, nesl si s sebou barvy, štětce a řezbářské náčiní. Za 11 let vystřídal 16 souborů. V roce 1934 se objevil v Městském divadle v Plzni, ale po neshodách s vedením divadla zase odešel. Následovala Májova činohra v Akropoli, Třešňákova činohra v Uranii, Třešňákovo letní divadlo v Kolíně. 

Roku 1936 angažoval Josef Skupa Jana Vavříka-Rýze do svého divadla a ten se tak stal vlastně prvním angažovaným loutkářem. V roce 1938 vznikla atrakce Západočeské výstavy, paní Drbálková. Přibývaly nové a nové loutky, Kocourkovští učitelé po padesáti letech, Tamburaši, Cvičené prasátko, Balalajkáři a konečně Šumaři. Po osvobození se objevil Vavřík j. h. v Městském divadle v Jablonci nad Nisou. Stál zde na jevišti s Boženou Welekovou, kterou přivedl jako novou Máničku do div. S+H od nové sezony 1945/46. Oženil se s ní, ale manželství dlouho nevydrželo. Až 12 let po jejich rozvodu, na konci Vavříkova života, se smířili. V říjnu 1945 byl spoluzakladatelem Loutkářského divadelního družstva Spejbl a Hurvínek. Roku 1953 od Skupy odešel a na jeden rok se stal, velmi nerozvážně, ředitelem loutkového divadla v Kladně. V druhé polovině padesátých let vystupoval ještě s Josefem Bekem v Letním divadle v Parku kultury v hudební veselohře Lišák Pedro. Hostoval v Alhambře, kde došlo k jeho pádu z jeviště. V roce 1958 onemocněl a odešel do invalidního důchodu. Aktivně už se loutkám nevěnoval. V lednu 1970 zemřel v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. K oslavě jeho sedmdesátin v div S+H, kde měly hrát jen Vavříkovi panáci, jak plánovali s Milošem Kirschnerem, už nedošlo. Vavříkovy loutky vlastní i loutková scéna v Herálci u Jihlavy, nad kterou měl patronát. Další jeho loutky, maňásci, jsou mezi sbírkami Bohumila Rady.


Bohuslav "Bója" Šulc

(* 5. září 1936 Mladá Boleslav)

Bohuslav Šulc nastoupil do divadla v roce 1953 jako sedmnáctiletý nadšený amatérský loutkoherec, a to ještě k jeho zakladateli Josefu Skupovi. S jeho nástupcem Milošem Kirschnerem pak vytvořil dvojici, díky které Hurvínek bavil generace diváků – Kirschner dal Hurvínkovi hlas, Šulc zase pohybovou dokonalost. Ve vedení Hurvínka se zprvu střídal s Jiřinou Skupovou, záhy přebral vahadlo zcela. Díky němu Hurvínek dokázal gestem citlivě zareagovat na každou improvizaci nebo na ohlas publika. Šulc se do historie Divadla S+H zapsal i jako autor a režisér několika divadelních scénářů (např. Hurvínek mezi broučky, 1974) a jako autor sólových loutkohereckých pantomim (v Kirschnerově hře Mnoho Spejblova povyku pro nic, 1972). Patrně nejznámější je jeho číslo s Louisem Armstrongem či výstup Kočárek s nezvládnutelným miminem. Zejména na zahraničních zájezdech vodil i karikatury Charlieho Chaplina, Napoleona nebo Laurela a Hardyho. Spolu se zasloužilým umělcem Milošem Kirschnerem vystupoval jako vodič Hurvínka na předscéně a v samostatných vystoupeních této dvojice doma i v zahraničí.

Mladoboleslavský rodák Šulc působil v Divadle S+H téměř čtyřicet let - od roku 1953 do roku 1992. Poté se věnoval sólovým výstupům a také vyučoval loutkoherectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Za své loutkoherecké výkony obdržel řadu prestižních cen, dvakrát například Skupovu cenu na festivalu Skupova Plzeň či v Tokiu Cenu japonských diváků. V roce 2009 dostal cenu Senior Prix za celoživotní mistrovství. Roku 1985 byl jmenován zasloužilým umělcem. Je rovněž držitelem Ceny Thálie 2017 za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla. Tuto cenu převzal v sobotu 24. března 2018 v Národním divadle z rukou Martina Kláska.


Radko Haken

(* 27. července 1927 Mladá Boleslav – † 13. března 2012)

Loutkář Radko Haken (bratr Miloše Hakena) – bývalý člen Divadla Spejbla a Hurvínka a jeden z členů legendární skupiny Salamandr v tomto divadle. Byl loutkář a výtečný technolog a podílel se i na vizuální proměně obou protagonistů svého „mateřského“ divadla. Za svůj život navrhl více než 200 loutkových postav. S divadelní prací se setkával už v dětství, kdy jeho otec, učitel, vedl v obci Řepov kulturní a spolkový život včetně loutkového divadla. S bratrem Milošem měli možnost pozorovat otce i při vytváření loutek. Jeho divadélko také podědili, v době studií pokračovali v otcově tradici, hráli v Mladé Boleslavi s amatérským souborem vedeným panem Šulcem (otcem loutkoherce Bohuslava Šulce). 1948 se bratři Hakenové na Sjezdu československých amatérských loutkářů seznámili se slavným českým loutkářem profesorem Josefem Skupou. Toho zaujaly jejich vystavované (vlastnoručně vyrobené) loutky, pozval je do Prahy do divadla a vzápětí jim nabídl angažmá v souboru – od září 1948 byli tedy oba členy Divadla Spejbla a Hurvínka. 1952–1956 vystudoval nově založenou Loutkářskou fakultu při DAMU. Absolvoval v oboru loutkoherectví a scénografie. Po škole se vrátil do Divadla Spejbla a Hurvínka a pokračoval zde ve spolupráci s tvůrčí skupinou Salamandr (Jan Dvořák, Miloslav Kirschner, Miroslav Vomela, Luboš Homola, Miloš Haken, Radko Haken). Přivedl do divadla i Bohuslava Šulce, svého dlouholetého přítele. V 60. letech výtvarně upravil loutky Spejbla a Hurvínka, v této podobě hrají od 1964. Členem Divadla Spejbla a Hurvínka zůstal Radko Haken až do odchodu do důchodu v roce 1987. V roce 2009 získal cenu Senior Prix za celoživotní mistrovství, kterou uděluje Nadace život umělce.


Miloš Haken

(* 29. ledna 1929 Mladá Boleslav - † 4. ledna 2006)

Spolu s bratrem Radkem byl členem amatérského loutkového divadla Masarykovy školy, které v červenci 1948 vystupovalo na loutkářském sjezdu v Praze na výstavišti. Bratři Hakenové zde předvedli pantomimicko-vizuální pořady s loutkami, které zaujaly Josefa Skupu natolik, že jim nabídl angažmá v Divadle Spejbla a Hurvínka. Miloš Haken se do letopisů Divadla Spejbla a Hurvínka v letech 1948 - 1977 zapsal především jako autor vizuálních scén, vynalézavý technolog a režisér, jeho první samostatné vizuální scénky (převážné ve spolupráci s bratrem Radko Hakenem, který se podílel na výtvarné podobě loutek) byly zařazovány do skládaných varietních pořadů. Vedle postupů černého divadla uplatňoval Haken i další loutko-herecké techniky. Jako autor námětů, technolog a režisér se podílel na prácí tvůrčí skupiny Salamandr, která společné vytvořila několik mimořádně významných inscenací, především Cirkus v divadle (1959) a Velegrandteátr Spejbl (1959). Po zániku skupiny byly jeho výstupy, proložené Kirschnerovými dialogy pro S+H, spojovány v tematické celky (Srdečné metamorfóry, 1964, Amorosiáda, 1966 a 1969, Hurvínkovi na dobrou noc, 1969). Hakenova dávná záliba v cirkusové a jarmareční pestrostí stála u základů dětské komedie To je něco pro Hurvínka!, k níž napsal dodatečně průvodní text Pavel Grym (1974). Hakenovo pokusnictví neskončilo ani s odchodem z divadla, kdy kromě estrádních výstupů s marionetami začal hrát s obrovitými loutkami, určenými pro zábavné výstupy pod Širým nebem, ve větších prostorách. Haken se s oblibou vracel k osvědčeným trikovým postupům starých loutkářů, aby je zmodernizoval, a využil jich na nové úrovni. V historii Divadla S+H navázal na prácí Jiřího Trnky, Gustava Noska, Jana Vavříka-Rýze a všech ostatních, kteří svět Spejbla a Hurvínka zabydlili převážné komickými, ale i dojímavými postavami artistů, muzikantů, šašků a zvířátek, pohybově tvárných, nemluvných, ale velmi výmluvných hrdinů tvořících pestrobarevnou - a také v zahraničí mimořádné úspěšnou - protiváhu Spejblovy a Hurvínkovy osobité moudrosti a vtipu.


Miroslav "Slávek" Huňka

(* 20. září 1935 – † 6. dubna 2015)

Loutkovému divadlu se "Slávek" Huňka věnoval od dětství. Začínal v amatérském souboru Na Korábě, kde se seznámil s budoucími oporami Divadla S+H Miroslavem Vomelou a také s Milošem Kirschnerem. Poté přešel do souboru Jawa na Pankráci. Po likvidaci Jawy zamířil na Smíchov do dnes již legendárního souboru Kováček v Domě kultury kovoprůmyslu. Odtud pak nastoupil, na pozvání Miloše Kirschnera, do Divadla Spejbla a Hurvínka, kde byl dlouholetým členem souboru a hlavně také skvělým technologem. Jeho technologická řešení dodnes využívá nejenom D S+H, ale i řada dalších profesionálních i amatérských scén. V Divadle S+H vodil převedším loutku Kateřiny, kterou převzal po Luboši Homolovi.
První loutkoherecké zkušenosti získal od starších kolegů v čele s panem Kirschnerem, otcem legendárního Miloše. Později, jako učeň ve vývojovém středisku motocyklů, tahal za nitě v divadélku Jawy, na Pankráci. V té době si ho všiml pan Skupa a nabídl mu práci, ale přišel povolávací rozkaz. Po vojně Slávek již příležitost nedostal. Pracoval v konstrukci přípravků ČKD. Kulturní aktivity rozvíjel všemi směry. Kamarádil se s grafikem Boudníkem, hudebníky bratry Ryvolovými, Helenou Růžičkovou… Stavěl letecké modely. Loutky neopustil a pravidelně jezdil na Smíchov do zmíněného Kováčku. Se staršími, výše jmenovanými, a mladými loutkáři (k nim patřil například Renda Hájek, Mirek Horáček, Káča Reinerová, Jitka Knížková) táhl komediantskou káru na nedělních představeních, při úterních zkouškách, na festivalech v Chrudimi, v Plzni. A jako amatér by ji táhl dále, kdyby mu Miloš Kirschner nenabídl v roce 1974 místo v divadle Spejbla a Hurvínka. Přibylo mnoho práce. Skočit ze zábavy do profesionality není jednoduché a tak se Slávek musel přiučit jevištní mluvu a cizí jazyky. Postupně se stal také technologem divadla, protože měl, jak říkal, výuční list z praxe. S výtvarníkem Zdeňkem Juřenou spolupracoval na mnoha výpravách. Loutkám se věnoval dlouho, proto uměl vyřešit mnohé pohybové problémy. Znal staré loutkářské finesy. Jeho dřevění herci hráli sami. Uplatnil i svůj organizační talent při vedení zájezdů. Ani v důchodu divadlo neopustil. Novou rolí se stala péče o technický provoz budovy. Divadlo bylo jeho rodinou. Není divu, když do ní patřili jeho přátelé Vavřík Rýz, Pehr, Cynybulk, Malík, Máťa Kopecký, Jan Dvořák, Martin Klásek, Bója Šulc, Renda Hájek, bratři Hakenové, Homola, Plachetková, Černý, Matásek, Jirka Středa, Josef Krofta… z dam jeho nejmilejší Helena Štáchová.


Miroslav Vomela

(* 8. srpna 1926)

Miroslav Vomela po předcházející amatérské činnosti v divadle Na Korábe bral v Divadle Spejbla a Hurvínka jako loutkoherec v letech 1954 - 1974 s krátkým přerušením v sezóně 1965/1966, kdy přechodné působil v Austrálii jako vedoucí zájezdového loutkářského souboru se sídlem v Sydney. Už krátce po příchodu do divadla začal alternovat se Skupou a Zdeňkem Raifandou ve vedení Spejbla a na dlouhá léta se pak vedeni Spejbla stalo jeho hlavním úkolem, i když příležitostně vodil i jiné loutky. V divadle působil i jako hudební dramaturg a skladatel scénické hudby a nelze přehlédnout ani jeho přínos pro tvůrčí skupinu Salamandr, v níž spolupracoval s Milošem Kjrschnerem, Milošem Hakenem, Lubošem Homolou a Janem Dvořákem. Vomelův Spejbl se vyznačoval pohybovou tvárnosti, jemností gesta a kultivovanou grotesknosti, která inspirovala i další vodice, hravostí, schopností improvizace, okamžité reakce na Kirschnerovo extempore i na náladu jednotlivých představení či scén. Tak se Spejbl tvořivě proměňoval a vyvíjel i po pohybové stránce, kterou Vomela vždy cítil jako nedílnou součást psychologie postavy. Roku 1974 zanechal Vomela loutkářské činnosti a přešel do civilního zaměstnáni.


Luboš Homola

(* 10. září 1928 Olomouc)

Zasloužilý umělec Luboš Homola nastoupil do Divadla S+H jako loutkoherec po předcházejícím amatérském působení a po externí spolupráci s divadlem v roce 1951. Osvědčoval se jako vodič nejrůznějších rolí, mezi kterými dlouho hrály prim ženské postavy: vodil zpočátku mj. nejen Máničku, ale také Venušanku Veroniku ve hře Jaroslava Janovského Spejbl na Venuši a od roku 1971 v alternaci s Janem Klosem také Bábinku neboli paní Kateřinu. Je typem loutkoherce, jehož práce nekončí o premiéře, ale v průběhu repríz postupné obohacuje postavu o nové pohybové nuance. Za ideální je třeba považovat Homolovu souhru s Milošem Kirschnerem, ať jde o Spejbla v dramatické roli nebo v dialogu na předscéně. Spejbla převzal v roce 1974 po Miroslavu Vomelovi a stal se až na výjimky v některých inscenacích pro děti jeho hlavním vodičem. Příležitostné se uplatňoval i v mluvených rolích, např. jako děd Zachariáš v Kirschnerově hře Hurvínkovi k narozeninám, jako Velký Technoton v Grymově komedii Ještě jeden Hurvínek? nebo jako Široký v Grymových Pohádkách pro Hurvínka. Z Homolova působení v Divadle S + H je třeba připomenout i jeho iniciativní loutkohereckou činnost v tvůrci skupině Salamandr a jeho činorodou ideologickou práci v souboru D S+H. Zasloužilým umělcem byl jmenován v roce 1984.


Miroslav Polák

(* 16. července 1944 Praha  – †  15. července 2013 Praha)

Miroslav Polák byl přední český loutkoherec, dlouholetý člen Divadla Spejbla a Hurvínka. Po studiích na DAMU byl členem Městského divadla v Kladně a zúčastnil se loutkohereckých stáží v Tunisku a Maroku. Poté, více než třicet let svého profesionálního života prožil v Divadle Spejbla a Hurvínka. Vedle mnoha rolí, které ztvárnil, byl především více než dvě desetiletí Žerykovým interpretem. Vedle toho byl mnoho let tiskovým mluvčím divadla. Působil i v rozhlase a podílel se na celé řadě supraphonských nahrávek D S+H.  

 


poslední aktualizace: 25. 6. 2018

[ nahoru ]