 |
|
|
|
||
|
Menu: Divadlo -> Lidé Lidé Divadla Spejbla a HurvínkaŘekne-li se Spejbl a Hurvínek, lidé si okamžitě představí ušaté loutky. Divadlo ale samozřejmě netvoří pouze samotné loutky, za nimi jsou lidé, kteří za ně mluví a jejich příběhy vytvářejí. Ať už je to od stolu při psaní scénáře, návrhu výpravy atd. nebo přímo v divadelním sále na lávce a u mikrofonu. Skrývá se mezi nimi řada talentovaných lidí z nichž někteří strávili v Divadle S+H celý svůj profesní život, jiní si našli cestu po úspěšném působení na jiných scénách. Tato část webu je proto věnována těmto lidem, bez nichž byl Spejbl s Hurvínkem nebyli tím, čím jsou. Hlavní interpreti jsou více na očích a veřejnosti jsou tedy více známi, proto jim věnujeme větší prostor. To ale nikterak nesnižuje práci a úsilí dalších, neméně důležitých členů divadelního souboru. Josef Skupa(* 16. ledna 1892 Strakonice – † 8. ledna 1957)
K 50. výročí úmrtí Josefa Skupy byla v nákladu 1000 kusů vydána stříbrná pamětní medaile pořízena Českou mincovnou. Na medaili se objevuje Hurvínek se Spejblem a Josef Skupa. Medaili o hmotnosti 42 g a průměru 50 mm navrhl Jaroslav Bejvl. Jeho jméno nesou ulice v Teplicích, Plzni, Praze 6 – Břevnov, ve Strakonicích, v Mostě a v Ostravě - Porubě. Na jeho počest nese jméno rychlík Českých drah R 627/ R 626 Josef Skupa. Na své divadelní začátky vzpomínal Skupa takto: „V kraji Alešově i Matěje Kopeckého – v jižních Čechách, nedaleko svého rodiště – Strakonic, chodil jsem do dvoutřídky obecné školy v Mladějovicích. Tam na stráni na pastvě jsem začal svou kariéru loutkářskou. Bednička, jíž bylo odebráno dno a jedna stěna, stala se jevištěm podobným jakýmsi jesličkám. Inspirovali mě asi kluci koledníci. Nehybné figurky jesliček a výhled do bedýnky. V představě přibyla natáčecí oponka a už se začalo realizovat. S Vaškem Soukupouc se udělalo divadlo z bedničky, sufita z hedvábného papíru, na okraji nastříhaná jako cukrlátka na stromek. Já vykreslil dva kluky a starýho Hajzera. Pozadí byl Hajzerouc sad. A hra se jmenovala: „Deš z tý hrušky!“ Vašek Soukupouc chtěl, abych tam přidal Hajzerouc straku, jenže pak, když si byl chvíli prohlížel mé první akvarelky – řek, to by nešlo, když ani nemáš „strakatou“ barvičku...Pak jsem hru zahrál na stráni proti škole. Konstrukce divadla sice utrpěla malým nalomením, protože jsem uklouzl na husí šišce a břink sebou i s divadlem na anglicky ozobaný trávník od husejch.Druhá hra skončila neslavně, byl to pamflet na ševce Vaňuru z Mladějojc, to byl ten, po němž vlastním od osmi let své jediné kuří oko. Hra byla sice prostá. Dvě figurky krejčího s hadrem v ruce a ševce s rozbitou botou poskakovaly po „brabčímu“ na naší scéně a přitom se zpívalo: „Krejčí, švec – prťavec, to sou dva rytíííři, Jeden hadry spravuje, druhej křápy klíííží.“ (To je celý. Opona!) Hra měla spontánní úspěch. Nevím, jak se to dozvěděl starej Vaňura, a tak došlo k úřednímu uzavření scény a ještě jsem dostal pravítkem pana řídícího pár přes ruce. V Plzni potom, kde bydleli rodiče, na střední škole jsem chodil na divadlo Kozáků, a jak začla v tercii fyzika, řešil jsem hlavně pořád světelné efekty a smrděl v bytě bunsenovými články, které později ustoupily akumulátoru, který jedinečně mokval do almary se šatstvem. Tehdy jsem mnoho trpěl „zneuznáním a nepochopením“. Až pak v Praze na Umprum byla svoboda projevu a to se hrálo pro děti Kloudovic a Chromejch v Nerudově ulici. Za rohem bydlel Dr. Veselý a ten mne do toho pak uvrtal definitivně. Musel jsem chodit na schůze do Spálené ulice (tuším u Ježíška) a pak jsme hrávali pohostinsky v loutkovém divadle v Kinského zahradě, kde jsem poprvé uviděl uloženy loutky po Matěji Kopeckém a směl jsem si zahrát na flašinetu (to jsem už byl jaksi vysokoškolákem před státnicí)." Miloš Kirschner(* 16. března 1927 Praha – † 2. července 1996 Praha)
Psal odborné články, scénáře a divadelní hry. Mnohá představení divadla byla zaznamenána na gramofonové desky. Podílel se na tvorbě Večerníčků. Kromě divadla vystupoval v televizi a v rozhlase. Taktéž hrál ve filmech, které se natáčely v Československu i v zahraničí. Za svou práci obdržel řadu ocenění: např. titul zasloužilý umělec i národní umělec v roce 1987 (u příležitosti životního jubilea). Miloš Kirschner se narodil 16. března 1927 v rodině úředníka v pražské Libni. Tatínek byl nadšený amatérský loutkář a tak není divu, že malý Miloš tíhl k loutkám od dětství. Skutečné loutkové začátky však přišly až v pubertě pod otcovým vedením. V sále libeňské školy Na Korábě (dnes ZŠ Bohumila Hrabala) mluvil čtrnáctiletý Miloš celou řadu postav včetně populárního libeňského Kašpárka. Na Korábě také došlo k prvnímu setkání se Skupou, který přišel navštívit Kirschnerova otce. "Hned bych ti to divadlo předal!" řekl tehdy Skupa malému Milošovi, "ale ono už není moje, je družstevní". Postupem času ale loutkový koníček ztrácel na významu a zvítězilo studium. Mladý Miloš Kirschner studoval práva na Univerzitě Karlově a plánoval přejít na studia mezinárodního práva do francouzského Dijonu. Plány ale zhatila 50. léta. Miloš Kirschner se po "vítězném únoru" zapojil spolu s dalšími studenty do protikomunistického odboje. Vydávali časopis Pochodeň. Byli ale dopadeni a v procesu s "libeňskými rozvratníky" byl Miloš Kirschner odsouzen na 4 měsíce do vězení, vyhozen ze školy a po odpykání trestu odveden na vojnu k PTP (černým baronům). Pracoval v ostravských dolech, v cihelně... Po vojně, s nedostudovanou školou a "polepeným" profilem nemohl sehnat práci. Vzpomněl si na dětský koníček a také slova prof. Skupy a odjel za ním do Chrudimi, kde divadlo právě hrálo. Skupa si na malého "libeňského Kašpárka" pamatoval a tak hned na místě udělal konkurz a Kirschnera přijal. Tehdy to ale nebylo jen tak. Soudružka na kádrovém oddělení žádost o umístění v D S+H roztrhala se slovy "Ať si Skupa hraje divadlo s mrzáky a se ženskými! Naše doly volají, naše doly čekají!" Psal se rok 1951. Skupův vliv ale byl silnější a Miloše Kirschnera si prosadil. Ten se i díky Skupově nemoci dostával hodně k mikrofonu a za Hurvínka se Spejblem mluvil, byť neoficiálně, stále častěji. V roce 1953 se měl konat v Rumunsku IV. sjezd mládeže za účasti S+H. Skupa ale ležel s infarktem v nemocnici. Kirschner by ho zastoupil, ale díky svému "škraloupu" nesměl za hranice. Nakonec se díky "významu" akce povedlo Kirschnerův výjezd povolit. A to mělo pro vývoj S+H historický význam! Skupa moc nevěřil na sílu slovních klaunů S+H v cizině. Při zahraničních zájezdech pronesli vždy oba jen pár slov česky na ukázku, jinak se hrála varietní čísla stylu "co loutky dovedou". To se Kirschnerovi nelíbilo a proto si cestou do Rumunska ve vlaku, mimo jiné za pomoci cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, připravil pár vět v několika jazycích. Úspěch byl ohromující. Vznikla tradice dle které hrají S+H vždy v jazyce navštívené země. Těch jazyků již bylo 22 a zemí na čtyřech kontinentech mnohem víc. Kirschnerovo novátorství se projevilo i v jiném směru. Se skupinou mladých členů souboru, kterým nestačilo kopírování tradičního pojetí loutkového divadla založil tvůrčí skupinu Salamandr. Ta vedle nových vizuálních výstupů přinesla do českých zemí nový divadelní obor, který od nich poté převzala řada dalších souborů. Černé divadlo. Salamandr jako skupina působili už od roku 1953, ale oficiálně byla skupina ustanovena až po Skupově smrti v roce 1958. Jméno Salamander (černý mlok) odkazuje na barvu černého sametu. Mezitím ale musel Kirschner řešit, zda Spejbl s Hurvínkem budou vůbec pokračovat. Objevila se řada silných hlasů, že S+H by měli skončit spolu se Skupou. Jedním z těch, kteří si to mysleli, byla navíc i Jiřina Skupová. Ta ale naštěstí respektovala vůli svého muže, který před svou smrtí ustanovil Kirschnera svým nástupcem a pokračovatelem. Po Skupově smrti v roce 1957 byla Jiřina Skupová jmenovaná ředitelkou divadla. Miloš Kirschner, ač tuto funkci v podstatě neoficiálně zastával, byl ředitelem jmenován až v roce 1966. V roce 1966 nastoupila do divadla i jeho pozdější manželka a naše současná ředitelka paní Helena Štáchová. Miloš Kirschner byl opravdu otcem budovatelem. Jeho zásluhou bylo, že se Spejbl s Hurvínkem vydali úspěšně do světa. Jeho počet zlatých a platinových desek je nevídaný. Právě on dovedl Spejbla s Hurvínkem i v zahraničí z klubových scén až do vyprodaných operních domů. Natočil několik řad Večerníčků. Za svou práci získal také řadu ocenění. Mimo jiné národní umělec. Do posledních chvil pečoval o divadlo. Jeho zásluhou je, že máme své současné sídlo v Dejvické ulici, když jsme byli odejiti z Římské. Jeho zásluhou bylo, že o budoucnosti S+H dokonce jednala a hlasovala poslanecká sněmovna. A i on stanovil svého nástupce - Martina Kláska. Zemřel 2. července 1996. Josefu Skupovi se říkalo "starej". Miloš Kirschner byl člověk s přirozenou autoritou. Přesto se mu, se vší úctou, nejčastěji říkalo "taťka". Skupův soubor Miloš Kirschner posílil v roce 1951. Kirschnera si však měl Skupa možnost poslechnout ještě v jeho začátcích, na prknech amatérského loutkového divadla Kirschnera seniora v Praze-Libni. Již tehdy mezi nimi došlo ke kurióznímu rozhovoru, předznamenávajícímu Kirschnerovu budoucnost, Kirschner tehdy vzpomínal: „Dávali jsem tenkrát představení pro děti a já mluvil snad všechny dřevěné role. Profesor Skupa mě vyzval, abych řekl něco jako Kašpárek. Jen tak na ukázku. Chtěl patrně udělat radost mému tatínkovi, který se mu chtěl zase pochlubit hereckými ambicemi synstva. Poněkud rozechvěn jsem se dal do díla. Když se na scéně objevila loutka Kašpárka, zaimprovizoval jsem jakýsi uvítací projev. Byl jsem v nejlepším, když se objevila další loutka. Nezbývalo než svést dialog. Chtěl jsem se přece blýsknout a také jsem chtěl nahrát dalšímu vodiči, aby mohl předvést své umění. Bezprostřednost situace a osobnost Skupova navodila atmosféru, v níž byla prolomena veškerá oficióznost. Skupa se smál od plic. Pro mě to byl velký zážitek. On se totiž opravdu srdečně rozchechtal. Po vystoupení ke mně přišel, poklepal mi na rameno a řekl mi: 'Chlapče, děláš to dobře. Hned bych ti to svoje divadlo předal.' Stál jsem ohromen, neschopen slova. A Skupa vtipně dodal: 'Jenže to nejde, ono už není moje, ono je družstevní'." Martin Klásek(* 25. února 1957 Martin)
Martin Klásek navázal i na tradici autorské dílny divadla. Napsal dialogy pro dětskou hru "Přicházejí k nám S+H". Prvním samostatným autorským a režijním debutem byla hra "Hurvínek a zrcadlo", po které následovalo představení "Hurvínek UFOnem" , tyto hry byly hrány s velkým úspěchem i v cizině. Roku 1990 se stal šéfem uměleckého souboru divadla. Nutno poznamenat, že v tehdejší nadšené porevoluční době hlasování všech o všem se stal uměleckým šéfem hlasy všech členů souboru. V devadesátých letech se začal prosazovat i jako autor. V roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, se stal již třetím otcem hlavních protagonistů divadla. V uplynulých sezónách uvedlo D S+H v jeho režii hry "Hurvínek už zase zlobí" a "Hurvínkova cesta do Tramtárie", kterých je, spolu s Denisou Kirschnerovou, spoluautorem. Dále je pak autorem hry “Hurvínkovo dobrodružství” a spoluatorem představení pro dospělé “Spejblovo hudební zmatiné”. Nejnověji je spolu s Ondřejem Lážnovským autorem hry "Hurvínkovo přání" a stejnojmenné knihy. Pokračuje i v mimodivadelních aktivitách. Věnuje se také dabingu. V rolích S+H natáčí nová CD, vystupuje v televizi. Potvrzuje tak, k radosti divadla i jeho fanoušků, životaschopnost této ojedinělé divadelní tradice. Martin Klásek sám "vychoval" řadu loutkoherců a svými zkušenostmi a schopností improvizace oživuje všechny naše hry. Helena Štáchová(* 18. listopadu 1944 Praha – † 22. března 2017 Praha)
Helena Štáchová nepůsobila pouze v divadle, ale i v rozhlase, dabingu (Líza Simpsonová v televizním animovaném seriálu, Míša Kulička) a v televizi. Společně s Milošem Kirschnerem natočila nesčetně gramofonových desek, kazet a CD a v této činnosti pokračovala i s Martinem Kláskem. Byla autorkou knih, televizních scénářů i scénářů pro zvukové nosiče. Psala hry pro děti i pro dospělé, které se hrály doma i v zahraničí. Své hry sama režírovala a několik let se starala také o profil divadla, a to jako jeho dramaturgyně. Štáchová napsala devět knih a 54 scénářů, sedm her pro dospělé a devět pro děti. První nahrávku v roli Máničky pořídila pro Supraphon v roce 1969, šlo o scénku Hurvínkovi k narozeninám. Manželem Heleny Štáchové se v roce 1972 stal její o 16 let starší kolega a ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka Miloš Kirschner (1927–1996). Měli tři děti, první dcera Helena však přežila jen jeden den po porodu. Následovala dcera Denisa, a o dva roky mladší syn Miloš. Denisa vystudovala kulturologii na Karlově Univerzitě a v Divadle S+H působí jako dramaturgyně, píše knihy, divadelní hry, podílí se na propagaci. Po smrti Štáchové se stala ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka. Miloš vystudoval design a FAMU, pro Divadlo S+H tvoří návrhy loutek a scény, píše scénáře pro zvukové nosiče i divadelní hry, které rovněž režíruje. Po Kirschnerově smrti se jejím životním partnerem stal politolog Zdeněk Zbořil. Po smrti Miloše Kirschnera v roce 1996 byla jmenována do funkce ředitelky divadla. V roce 2008 vyhrála osmiletý soudní spor o práva na obě postavy Spejbla a Hurvínka, čímž této scéně zajistila další existenci. Na konci března 2013 pro divadlo převzala Cenu Thálie. Za svoji činnost získala téhož roku Zlatý vavřínový řád Hospodářské komory, který přebrala 3. 4. 2013. Když v jednom z rozhovorů poukazovala na své divadelní začátky, zmínila se o hře Franka Weniga a Josefa Skupy Hurvínek mezi broučky. "Byla mým prvním divadelním zážitkem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se tato scéna stane mým osudem. V první třetině hry Hurvínek vyvolá ducha. A právě ten mě tak polekal, až jsem se nahlas rozplakala a rodičům nezbylo než mne z divadla vynést," uvedla. Když se později měla rozhodnout mezi živou myškou a látkovou hračkou Hurvínka, vyhrál to Hurvínek na celé čáře. A jak se ukázalo, nejen pro ten okamžik. A tak se stalo, že zatímco zakladatel divadla Skupa s Hurvínkem pobyl 30 let a Miloš Kirschner 44 roků, ona to dotáhla na neuvěřitelných 50 let. "A za nic bych tu naši společnou cestu nevyměnila," dodala. V roce 1984 prodělala velmi vážnou autonehodu, při které přišla o část obličeje a následně prodělala řadu záchranných operací. V roce 2004 jí byl poprvé diagnostikován lymfom a svou léčbu Štáchová zaznamenala v knize Život na nitích (2005). Tomuto zákeřnému onemocnění nakonec podlehla. Zemřela doma, uprostřed své rodiny, ve věku 72 let dne 22. března 2017. V roce 2018 jí Praha 6 udělila Čestné občanství in memoriam. Je pohřbena na Olšanských hřbitovech se svým manželem Milošem Kirschnerem. Gustav Nosek(* 15. července 1887 Plzeň – † 1. února 1974 Cheb)
Jiřina Skupová(* 2. února 1895 Mladá Boleslav – † 11. července 1970 Chrást) Jiřina Skupová se narodila jako Jiřina Schwarzová 2. února 1895 v rodině finančního rady. 12. června 1920 se provdala za středoškolského profesora Josefa Skupu. Jejich manželství zůstalo bezdětné, ale byla celý život Skupovi věrnou partnerkou jak v domácnosti, tak na jevišti. Skupova žena se stala členkou amatérského Divadla feriálních osad v Plzni, kde působil i její manžel, a poté co Skupa z divadla odešel a založil v Plzni vlastní profesionální scénu, tak ho i sem věrně doprovázela. Zde například pomáhala s přípravou scény a dokonce napsala několik loutkových her (Hurvínkovy zimní radovánky, Jak se čerti ženili). Nejznámější je ovšem její působení v roli loutkoherečky, zejména vodičky již tehdy oblíbené loutky Hurvínka (kterému hlas propůjčoval její manžel). Po roce 1945 přesídlila (tak jako celé Skupovo divadlo) do Prahy. Frank Wenig(* 24. nebo 29. července 1898 Meclov – † 29. červen 1974 Praha) Vlastním jménem František Wenig původně učitel, pak redaktor v Plzni a v Praze, byl hlavním literárním spolupracovníkem prof. Josefa Skupy, spoluautorem četných revui, dialogů a činoher Skupova amatérského Í profesionálního souboru. Od počátku dvacátých lei se Wenig autorsky, publicisticky (psal i divadelní a výtvarné recenze) a organizačně podílel na rozvoji plzeňského kulturního života. Nejvýrazněji se uplatnil jako autor pro Spejbla a Hurvínka, pro které ve spolupráci se Skupou napsal na dvě desítky revui a dětských her. Volné komponovaná pásma scén humorně reagovala na současné události. Za vrcholy Wenigovy dramatické tvorby je třeba považovat odvážnou jinotajnou hru Kolotoč o třech poschodích z počátku roku 1939, satirickou revui Jdeme do sebe (1937), fantastickou pohádku Hurvínek se učí čarovat (1937, od roku 1954 s názvem Hurvínek mezi broučky) a dětské hry O fousatém Hurvínkovi (1938) a Robinson Hurvínek (1941). Wenig se významné podílel na postupném formování typů S+H. V hrách pro děti kladl důraz na výchovné poslání divadla, v hrách pro dospělé se výrazné uplatňoval jeho smysl pro groteskní a absurdní humor se společensky pozitivní tendencí. Napsal rovněž desítky vzpomínkových a popularizačních článků o S+H. Vedle toho je autorem mnoha dalších knih nejenom O Spejblovi a Hurvínkovi: Léto pod Pukštejnem, Paměti mouchy Gabriely, Sběrač míčků, Pověsti ze staré a nové Plzně, Děti z černého kraje, Francek, Brumla na cestách, Pohádky před spaním... Anna Kreuzmannová-Kodymová
Po vzoru ostatních rodinných příslušníků se ve svých dvaceti letech začala zajímat o divadlo. Nejdříve prošla různými kočovnými divadelními společnostmi (R. Budil, V. Zeifert, K. Želenský), až se dostala do kamenného Plzeňského Loutkového divadla Josefa Skupy (1929 – 1943), kde se stala první interpretkou slavné loutky Máničky od legendárního Spejbla a Hurvínka. Poprvé hrála po boku J. Skupy v Spejblových metamorfozách. Po Skupovi, který se zcela věnoval hlasové interpretaci Spejbla a Hurvínka, převzala part Kašpárka. V roce 1929 hlasově ztvárnila postavu Paní Frňoulové v inscenaci Utrpení Spejbla a jeho syna. V následujícím roce (1930) v "Revui jaksi z donucení" poprvé hlasově interpretovala "s neodolatelným diskantem" Maničku - postavu nerozlučné kamarádky Hurvínka. V roce 1932 přešla do profesionálního divadla Josefa Skupy, kde se vrátila k interpretaci Máničky, setrvala zde do července 1936. Po odchodu z tohoto divadla hrála také v plzeňském Městském divadle (1943 – 1952) a Ústředím loutkovém divadle v Praze (1952 – 1968), z kterého odešla na odpočinek. V roce 1957 získala stříbrný odznak Divadelní žatvy. Díky genům měla již od dětství herecké nadání, ne však tak výrazné jako její otec a bratr. Její herecká síla spočívala zejména ve slovním projevu a velkém hlasovém rozsahu. Její jevištní práce spočívala v pohybové zkratce, mimické ukázněnosti a kreaci rukou. V prvních létech bylo její herectví omezené interpretací loutky Máničky. Dodnes je neuvěřitelné, že si ji film celý život nevšímal, a že výjimku udělal až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se ve svých vysokých devadesáti létech stala úplně nejstarší žijící točící českou herečkou, která se upsala službám české kinematografie. Zajímavostí také je, že se po zemřelé Erně Červené neúspěšně účastnila konkurzu na senilní babičku v posteli (roli nakonec získala Valerie Kaplanová) v druhém díle Troškovy bláznivé trilogie Slunce, seno a pár facek (1989). Božena Weleková-Vavříková
Božena Weleková byla česká loutkoherečka a herečka. Po Anně Kreuzmannové byla od roku 1945 byla druhou interpretkou Máničky. V divadle Spejbla a Hurvínka zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1968. Zemřela po dlouhé nemoci v domově důchodců v Praze-Kobylisích. Z prvního manželství měla dvě děti, Janu Velkovou a Ivana Velka. Z druhého manželství s Janem Vavříkem-Rýzem má dceru Helenu. Jan Vavřík-Rýz(* 19. května 1900 Plzeň – † 29. ledna 1970 Praha)
Roku 1936 angažoval Josef Skupa Jana Vavříka-Rýze do svého divadla a ten se tak stal vlastně prvním angažovaným loutkářem. V roce 1938 vznikla atrakce Západočeské výstavy, paní Drbálková. Přibývaly nové a nové loutky, Kocourkovští učitelé po padesáti letech, Tamburaši, Cvičené prasátko, Balalajkáři a konečně Šumaři. Po osvobození se objevil Vavřík j. h. v Městském divadle v Jablonci nad Nisou. Stál zde na jevišti s Boženou Welekovou, kterou přivedl jako novou Máničku do div. S+H od nové sezony 1945/46. Oženil se s ní, ale manželství dlouho nevydrželo. Až 12 let po jejich rozvodu, na konci Vavříkova života, se smířili. V říjnu 1945 byl spoluzakladatelem Loutkářského divadelního družstva Spejbl a Hurvínek. Roku 1953 od Skupy odešel a na jeden rok se stal, velmi nerozvážně, ředitelem loutkového divadla v Kladně. V druhé polovině padesátých let vystupoval ještě s Josefem Bekem v Letním divadle v Parku kultury v hudební veselohře Lišák Pedro. Hostoval v Alhambře, kde došlo k jeho pádu z jeviště. V roce 1958 onemocněl a odešel do invalidního důchodu. Aktivně už se loutkám nevěnoval. V lednu 1970 zemřel v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. K oslavě jeho sedmdesátin v div S+H, kde měly hrát jen Vavříkovi panáci, jak plánovali s Milošem Kirschnerem, už nedošlo. Vavříkovy loutky vlastní i loutková scéna v Herálci u Jihlavy, nad kterou měl patronát. Další jeho loutky, maňásci, jsou mezi sbírkami Bohumila Rady. Bohuslav "Bója" Šulc(* 5. září 1936 Mladá Boleslav)
Mladoboleslavský rodák Šulc působil v Divadle S+H téměř čtyřicet let - od roku 1953 do roku 1992. Poté se věnoval sólovým výstupům a také vyučoval loutkoherectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Za své loutkoherecké výkony obdržel řadu prestižních cen, dvakrát například Skupovu cenu na festivalu Skupova Plzeň či v Tokiu Cenu japonských diváků. V roce 2009 dostal cenu Senior Prix za celoživotní mistrovství. 8.5.1985 byl jmenován zasloužilým umělcem. Je rovněž držitelem Ceny Thálie 2017 za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla. Tuto cenu převzal v sobotu 24. března 2018 v Národním divadle z rukou Martina Kláska. Radko Haken(* 27. července 1927 Mladá Boleslav – † 13. března 2012)
Miloš Haken(* 29. ledna 1929 Mladá Boleslav - † 4. ledna 2006) Spolu s bratrem Radkem byl členem amatérského loutkového divadla Masarykovy školy, které v červenci 1948 vystupovalo na loutkářském sjezdu v Praze na výstavišti. Bratři Hakenové zde předvedli pantomimicko-vizuální pořady s loutkami, které zaujaly Josefa Skupu natolik, že jim nabídl angažmá v Divadle Spejbla a Hurvínka. Miloš Haken se do letopisů Divadla Spejbla a Hurvínka v letech 1948 - 1977 zapsal především jako autor vizuálních scén, vynalézavý technolog a režisér, jeho první samostatné vizuální scénky (převážné ve spolupráci s bratrem Radko Hakenem, který se podílel na výtvarné podobě loutek) byly zařazovány do skládaných varietních pořadů. Vedle postupů černého divadla uplatňoval Haken i další loutko-herecké techniky. Jako autor námětů, technolog a režisér se podílel na prácí tvůrčí skupiny Salamandr, která společné vytvořila několik mimořádně významných inscenací, především Cirkus v divadle (1959) a Velegrandteátr Spejbl (1959). Po zániku skupiny byly jeho výstupy, proložené Kirschnerovými dialogy pro S+H, spojovány v tematické celky (Srdečné metamorfóry, 1964, Amorosiáda, 1966 a 1969, Hurvínkovi na dobrou noc, 1969). Hakenova dávná záliba v cirkusové a jarmareční pestrostí stála u základů dětské komedie To je něco pro Hurvínka!, k níž napsal dodatečně průvodní text Pavel Grym (1974). Hakenovo pokusnictví neskončilo ani s odchodem z divadla, kdy kromě estrádních výstupů s marionetami začal hrát s obrovitými loutkami, určenými pro zábavné výstupy pod Širým nebem, ve větších prostorách. Haken se s oblibou vracel k osvědčeným trikovým postupům starých loutkářů, aby je zmodernizoval, a využil jich na nové úrovni. V historii Divadla S+H navázal na prácí Jiřího Trnky, Gustava Noska, Jana Vavříka-Rýze a všech ostatních, kteří svět Spejbla a Hurvínka zabydlili převážné komickými, ale i dojímavými postavami artistů, muzikantů, šašků a zvířátek, pohybově tvárných, nemluvných, ale velmi výmluvných hrdinů tvořících pestrobarevnou - a také v zahraničí mimořádné úspěšnou - protiváhu Spejblovy a Hurvínkovy osobité moudrosti a vtipu. Miroslav "Slávek" Huňka(* 20. září 1935 – † 6. dubna 2015)
Miroslav Vomela(* 8. srpna 1926 – † ???) Miroslav Vomela po předcházející amatérské činnosti v divadle Na Korábě hrál v Divadle Spejbla a Hurvínka jako loutkoherec v letech 1954 - 1974 s krátkým přerušením v sezóně 1965/1966, kdy přechodné působil v Austrálii jako vedoucí zájezdového loutkářského souboru se sídlem v Sydney. Už krátce po příchodu do divadla začal alternovat se Skupou a Zdeňkem Raifandou ve vedení Spejbla a na dlouhá léta se pak vedení Spejbla stalo jeho hlavním úkolem, i když příležitostně vodil i jiné loutky. V divadle působil i jako hudební dramaturg a skladatel scénické hudby a nelze přehlédnout ani jeho přínos pro tvůrčí skupinu Salamandr, v níž spolupracoval s Milošem Kirschnerem, Milošem Hakenem, Lubošem Homolou a Janem Dvořákem. Vomelův Spejbl se vyznačoval pohybovou tvárnosti, jemností gesta a kultivovanou grotesknosti, která inspirovala i další vodice, hravostí, schopností improvizace, okamžité reakce na Kirschnerovo extempore i na náladu jednotlivých představení či scén. Tak se Spejbl tvořivě proměňoval a vyvíjel i po pohybové stránce, kterou Vomela vždy cítil jako nedílnou součást psychologie postavy. Roku 1974 zanechal Vomela loutkářské činnosti a přešel do civilního zaměstnání. Po jeho odchodu z divadla převzal Spejblovo vahadlo Luboš Homola. Luboš Homola(* 10. září 1928 Olomouc – † 25. září 2000)
Miroslav Polák
Miroslav Polák byl přední český loutkoherec, dlouholetý člen Divadla Spejbla a Hurvínka. Po studiích na DAMU byl členem Městského divadla v Kladně a zúčastnil se loutkohereckých stáží v Tunisku a Maroku. Poté, více než třicet let svého profesionálního života prožil v Divadle Spejbla a Hurvínka. Vedle mnoha rolí, které ztvárnil, byl především více než dvě desetiletí Žerykovým interpretem. Vedle toho byl mnoho let tiskovým mluvčím divadla. Působil i v rozhlase a podílel se na celé řadě supraphonských nahrávek D S+H.
poslední aktualizace: 29. 12. 2020 |
