Menu: Audio -> Zvuková historie S+H

Zvuková historie Spejbla a Hurvínka

V roce 2020 slaví Divadlo Spejbla a Hurvínka hned několik výročí: Spejbl má 100 let, Máničku se Žerykem čekají devadesátiny, stejný počet roků bude divadlo profesionálním souborem, 75 let sídlí v Praze a už má za sebou 25 let v Dejvicích. Po celou dobu existence vznikaly vedle divadelních inscenací i audio záznamy, které ukazují nejen vývoj charakterů loutek, ale také vlastně vývoj audioknižního průmyslu. Dvanáctidílný seriál, který připravil Kamil Fajmon a který původně byl určen pro sever naposlech.cz, se věnuje právě nahrávkám Divadla Spejbla a Hurvínka.

==> 1. díl - 2. díl - 3. díl - 4. díl - 5. díl - 6. díl - 7. díl - 8. díl - 9. díl - 10. díl - 11. díl - 12. díl <==

Díl první: První republika a Protektorát

Chronologické mapování snímků S+H se sluší zahájit tou úplně první nahrávkou, pro počáteční charakteristiku loutek ale nejlépe poslouží dvě rozhlasové četby z literárních textů Franka Weniga v půvabném podání Jana Vondráčka. Mnozí jistě vědí, že Spejbl se divákům poprvé představil patrně na podzim 1920 v plzeňském divadle Feriálních osad a prvním jeho partnerem byl Kašpárek. Obě postavy interpretoval Josef Skupa – Spejbla hlubokým basem, prostořekého Kašpárka vysokou fistulkou. Z bezhurvínkovského období neexistuje bohužel žádný dětský zvukový snímek a atmosféru těchto výstupů přibližuje několik knížek, v nichž je Spejbl vykreslen jako popletený pán, jehož typickým znakem je komolení písniček, obracení se o radu na publikum či jazykové splácání všeho možného dohromady.

O Vánocích 2012 vysílal Český rozhlas Plzeň několik kapitol z jedné z nejznámějších knížek Franka Weniga Kašpárek a Spejbl v říši pimprlat. Druhá série Z Kašpárkova koutku obsáhla celkem devět povídek. Název je více než příhodný, neboť Z Kašpárkova koutku byla rubrika dětského plzeňského časopisu Mladá stráž, kterou ve 20. a 30. letech 20. století vedl právě Frank Wenig. Audio sestava obsáhla dvě méně známé skutečnosti: Hurvínek prvně vystoupil v roce 1926 a než se jeho jméno vžilo, byl oslován jako Spejblátko či Spejblík. Obdobné platí i o psu jménem Žery, který byl předchůdce Žeryka. Bohužel ani jednu z četeb Radioservis dosud nevydal.

Gramofonové snímky značky His Master’s Voice

Do 60. let minulého století vycházely zvukové snímky na gramofonových šelakových deskách. Na každou oboustrannou desku se vešlo maximálně sedm minut, limitující délka tak umožnila natočit pouze krátké dialogy a písničky. Velké množství desek bylo často pořízeno v jeden den. Prvních pět desek natočil Skupa v letech 1929 a 1930 v Praze pro československou pobočku anglické firmy The Gramophone Company Ltd., které u nás šéfoval Karel Hašler, na značku nejstaršího vydavatele His Master’s Voice. Ve scénce Spejbl u rádia vystupuje ještě Kašpárek a zřejmě se jedná o jediný dochovaný záznam jeho hlasu. Příběh je založen na kuriozní situaci: Spejbl poslouchá rozhlas, zvukové vlny však spojí vysílání dvou stanic, recept na vánočku a společenskou výchovu. Jejich sloučením vzniká zcela originální návod, jak získat partnerku.

Druhou historicky důležitou deskou jsou Hurvínkem Popletené písničky. Hurvínek ve svém premiérovém vystoupení nesměle pozdravil Ruku líbám. Pozdrav dodržel i v tomto snímku a i když se přehnaně snažil zazpívat vše správně, nepovedlo se mu to a rozbrečel se. Ve všech dalších Skupových snímcích je Hurvínek už sebejistý, a protože se jeho popletený taťulda nezměnil, má nad ním Hurvínek v chytrosti navrch a je proto často po Kašpárkovsku prostořeký. To se projevilo i v další scénce věnované zkoušení látky – příprava do školy se ostatně ujala coby hlavní náplň Skupovských gramofonových nahrávek. Posledním snímkem této firmy jsou parodie na dvě slavné melodie zabývající se hledáním Hurvínkovy maminky a obav ze samoty.

Ultraphon

Nejvíce zvukových záznamů se Spejblem a Hurvínkem pochází od německé společnosti Ultraphon, konkrétně z července a listopadu 1930. Započata byla rozsáhlá 18dílná série s názvem Zkoušení: v prvních čtyřech dílech Hurvínek přesvědčí svého otce, že látku ovládá, i když tomu tak není, v dalších dvou částech se ve zvukové historii S+H poprvé Spejblovi rozsvítí a odhalí Hurvínkovy bláboly. Kuriozitou je reklamní deska koncipovaná jako rozhlasové vysílání, která upozorňovala posluchače na desky S+H. Na její druhé straně stejným způsobem představili své aktivity Voskovec s Werichem. Z hudebních záznamů stojí za zmínku Spejbl a kurtizána, neboť bohatý milostný život Josefa Spejbla se odrážel v mnoha divadelních výstupech.

V následujících letech už nahrávání nebylo tak silné. V roce 1931 vznikla pouze píseň Spejblovo filmové opojení, která se stala ústřední muzikou pro neúspěšný stejnojmenný krátký loutkový film a reedice se nedočkala, o rok později byly vylisovány další dvě desky Zkoušení. Plodnější období zaznamenává rok 1933, v němž stojí za pozornost zachycené výstupy z divadelní inscenace Spejbl do stratosféry: v této hře loutky cestují kolem světa a gramofonové drážky zaznamenaly Japonskou a Divošskou scénu. Druhou zajímavou nahrávkou je snímek O nedostatcích jazyka českého, v němž S+H kriticky filosofují o vkrádání se velkého množství cizích slov nahrazujících ta česká. Poslední desky Ultraphonu se nesou v duchu dalších částí seriálu Zkoušení a dialogu s neobvyklou pointou Hurvínkovi se chce spát.

Rozhlas

Loutková rodinka často vystupovala v rozhlase. V éteru byla přenášena divadelní představení a vznikaly i rozhlasové hry, záznamy se však většinou nedochovaly. Existuje nevydaný fragment z rozhlasové hry, v níž S+H provádějí americké turisty po naší republice. Jednou z dostupných kuriozit je aprílové vysílání: loutky na prvního dubna bloudily po budově rozhlasu, až se nakonec dostaly před mikrofon a přerušily srdcervoucí recitaci poezie.

Jednou z významných událostí je rok 1936. V něm měl premiéru první kreslený československý zvukový film Všudybylova dobrodružství. Všudybylem byl Hurvínek a zjišťoval, jak funguje šíření zvukových rozhlasových vln. Rozhlas k tomuto filmu, který se dostal na festival do Benátek, natočil i potřebnou reklamu.

Esta

Protektorát nebyl jednoduchým obdobím ani pro Spejbla s Hurvínkem. Divadlo odehrálo postupně tři velmi odvážné inscenace kriticky se trefující do aktuální situace. Josef Skupa se zapojil do odbojové činnosti a v roce 1944 jej zatklo Gestapo. Loutky byly zamčeny do trezoru a po válce nalezeny na smetišti. Poslední desky před znárodněním pořídila Československá firma Esta v roce 1941. Hurvínek gratulantem a Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou se reedice nedočkaly, dostupné jsou znovu natočené snímky těchto dialogů z 50. let. K mání je Hurvínek dělá dobrotu a hlavně pak první ucelené příběhy s rozvinutou zápletkou Apríl u Spejblů a Ranní tělocvik u Spejblů.

Všechny představené snímky, pokud není uvedeno jinak, najdete na kompletu pěti CD Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy. Právě výročí narození prvního spejblohurvínkovského interpreta jsme si připomněli tímto článkem. V dalším dílu zmapujeme konec Skupova působení a těšit se na něj můžete 24. února, kdy divadlo oslaví 25 let svého působení v Dejvicích.

Díl druhý: Poválečné období Josefa Skupy

Po skončení Druhé světové války nebylo jisté, že se činnost Divadla S+H obnoví. Josef Skupa se totiž věnoval svému dalšímu zájmu – působení v plzeňském rozhlase. Přátelé ho nakonec přesvědčili a divadlo se natrvalo usídlilo v Praze. Od 8. října 1945 mělo svou domovskou scénu v Římské ulici. Následující roky však nebyly pro vývoj divadla příliš šťastné. Skupu od začátku provázela nejistota. Obával se, jak po vynucené válečné pauze diváci loutky přijmou. Přestože byl na vrcholu svých hereckých kvalit, byl jako člověk zlomený, unavený a už nesršel vtipem a energií jako dřív. Snad za to mohly i zážitky z německého vězení. Válka proměnila i společenskou atmosféru a loutky tedy nemohly navázat na své avantgardní působení. V divadle se nejprve uváděly znovu nastudované kusy, po únoru 1948 se dokonce v Divadle Spejbla a Hurvínka hrály nehurvínkovské tituly (Klicpera, Charkov, Čechov, Dorochin, Geguzin aj.) Skupovi se také nepodařilo nepodlehnout vnějšímu politickému tlaku a nastudoval poplatnou hru, v níž se Hurvínek hrdě hlásí k Pionýrům.

Ani zdravotní stav Josefu Skupovi příliš nepřál. Prodělal dva infarkty a hledání nové cesty S+H nepomohly do roku 1956 vyřešit ani změny dramaturgů. Osm dní před smrtí, konkrétně 31. 12. 1956, však odehrál satirickou a odvážnou premiéru hry Spejbl na Venuši. Kritický duch se však tu a tam objevoval i dříve, a to i ve zvukových nahrávkách.

Supraphon

Po znárodnění vzniklo státní vydavatelství Supraphon, které je až do roku 1989 nejsilnějším hráčem na trhu. Skupovy nahrávky vycházejí stále na šestiminutových šelakových deskách, některé delší snímky jsou rozvrženy na více nosičů.

Satira

Mezi nejvýznamnější satirické snímky patří Hurvínkovo řečnické umění a scénka s podivným názvem Hurvínek a Spejbl - Taťuldo. Obě se nesou v kritické a odvážné atmosféře. V Hurvínkově řečnickém umění má synek za úkol připravit si do školy projev o tehdy velmi populárním zemědělském tématu a Spejbl Hurvínkovi mimo jiné radí, že je důležité nepřestat mluvit, zdůrazňuje, že myšlenka není důležitá, hlavně je nutné do řeči nacpat spoustu balastu a nic neříkající fráze.

Zvláštní název snímku Taťuldo má možná své logické odůvodnění. Po nástupu komunismu rozvinutá cenzura mnoho děl zakazovala a kritické myšlení nebylo žádoucí. V 50. letech navíc probíhaly dnes už známé politické procesy. Název Taťuldo tak možná měl zakrýt před cenzory obsah. V nahrávce se totiž Skupa strefuje do neuvěřitelného zmatku na úřadech, který panoval v souvislosti se zabavováním majetku. Příznačné také je, že se snímek prvního vydání dočkal až v roce 2019. Hurvínkovo řečnické umění a Taťuldo najdete na albech Smích prodlužuje život 5 a 6.


Podobné poselství jako v případě Hurvínkova řečnického umění má i snímek Spejbl řeční - Ožehavá situace, což je původně Spejblova vědecká přednáška z 30. let, v níž je jediným cílem nic neříct v dlouhém monologu. K mání je na albu Spejbl řeční, Co je to Gaskoněc.

Náznaky kritiky obsahuje i jediný vydaný záznam živého představení s publikem. Zapomenutá slova se pravděpodobně odehrála 31. 12. 1952 v inscenaci s názvem Skupa aj. – Silvestr pro dospělé. Spejbl vyplňuje Sazku a Hurvínek si čte starší knížku, v níž jsou slova, která nové politicky nastolené myšlení nepřipouští. Pointa dialogu je více než výmluvná.
Reklamy

Ne vždy však bylo možné glosovat aktuální dění a Spejbl s Hurvínkem natočili i řadu neprodejných reklamních desek. Nutno ovšem podotknout, že reklama v té době se od těch dnešních značně lišila: důležitým faktorem samozřejmě zůstávalo propagovat konkrétní produkt, ovšem na rozdíl od dnešních spotů, dominoval tehdejším snímkům příběh či delší dialog, jehož pointou bylo spotřebitele nalákat.

V roce 1953 nahrávky Jak Hurvínek zachránil rodinnou dovolenou a Co měl Hurvínek za lubem poukazují na tehdejší důležitost brigád. Pionýři tehdy sbírali všechno možné a utržené peníze si ukládali na spořitelní knížku. Nutnost spoření ukazuje i příběh Spejbl šetří (1955), v němž byla vyzdvihnuta možnost ukládání financí na výherní vkladní knížku. Vzájemnou výpomoc dvou subjektů ukazuje snímek Dovolená u Spejblů, v němž divadlo propagovalo organizaci Turista a Turista naopak propagoval Divadlo.

Ostatní dialogy

Nejznámější scénky se nesou v duchu drobných dialogů. Jedním z ukazatelů jsou, stejně jako ve 30. letech, scénky zabývající se probíráním učební látky. Hurvínek tak taťuldovi povídá o tom, co je to pes, společně se zabývají přírodopisem i hudebními nástroji. Školní látka však v 50. letech prodělávala určité změny. Na rozdíl od předválečných snímků se zde tu a tam Hurvínek obrací na taťuldu, aby mu on něco vysvětlil – příkladem je Spejblova kuchařská kniha či Spejbl a doba kamenná. Spejblův zeměpis či Hurvínkova fysika ukazují Spejblovo snažení učivo synkovi předvést názorně. Drobné příběhy můžeme nalézt v návštěvě zoologické zahrady či při pečení bábovky. Magnetofonový pás zachytil i oblíbené jazykové hříčky, dnes už legendární a jedna z nejznámějších scének Užovky je toho dokladem.

Dalším proslulým snímkem je dnes Spejbl sportovcem, který pochází ze hry Spejblovo rodinné album. K nahrávce se váže jedna zajímavost: v 50. letech bylo často zvykem, že interpreti namluvili na jeden pás vystoupení dvakrát. Jedním z důvodů mohla být skutečnost, že střih tehdy ještě nebyl tak propracovaný. Spejbl sportovcem tak existuje ve dvou variantách. V prodeji je však pouze jedna. Kdyby posluchači měli zájem seznámit se s druhou verzí, nechť sáhnou po gramofonové desce Skupův Spejbl a Hurvínek, která byla vydána u příležitosti dvacetiletého Skupova úmrtí, tedy v roce 1977.
Pro úplnost dodejme, že nahrávky Hurvínek se učí příslovím a Hurvínkovo dobré vychování najdete na kompilaci Album pohádek - Supraphon dětem 16. Kuriozity

Nahrávek s civilním hlasem Josefa Skupy je velmi málo. I proto stojí za pozornost Hygiena v dopravě a Osudy pana Pijáka, které vyšly v roce 1952 v sérii Zdravotně výchovné desky Ministerstva zdravotnictví.

V roce 1957 vyšla pravděpodobně první vinylová gramofonová deska S+H s názvem Spejbl si povídá s Hurvínkem, která byla chystána ke Skupovým narozeninám. Protože ale Josef Skupa zemřel, stala se důstojným nekrologem obsahující vybrané dialogy včetně Zapomenutých slov.

Od roku 1959 a 1963 si zákazníci pošty mohli pořídit tzv. fonokarty - pohlednice, na jejichž přední straně byly gramofonové drážky s krátkým záznamem. Mezi písničky se tak dostaly i některé výstupy S+H. Pokud není uvedeno jinak, všechny snímky vyšly v kompilaci Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy.

Rozhlas

Nahrávek s Josefem Skupou existuje v rozhlasovém archivu velké množství a můžeme konstatovat, že i zde docházelo k rozmanitosti témat i jejich zaměření. Narozdíl od supraphonských desek, které byly limitovány délkou záznamu, rozhlasové vysílání umožnilo natočit rozsáhlejší snímky.

V roce 1952 vznikl humorný příběh Spejbl u lékaře, který později natočil i Miloš Kirschner. Před měnovou reformou Skupa nahrál v odpovědné redakci humoru a satiry vskutku satirický unikát s názvem Hurvínek jde do čistírny. Ve scénce se Skupa glosátorsky strefuje do nedostatku zboží a dlouhých front, kvůli kterým je obtížné si čištěný oděv vyzvednout v požadované lhůtě. Kromě satiry samozřejmě došlo i na poplatné snímky, z nichž jmenujme pohovoření o holubičce míru a edukativní záznam o důležitosti pionýrských brigád. Důležitost vzdělávání ukazuje i příběh Jak to s Hurvínkem málem špatně dopadlo, v němž je dětem zdůrazněno, že ne všude se může sáňkovat.

V archivu jsou také vlastní vzpomínky Josefa Skupy, které namluvil v roce 1954. Rozhlasové hry daly několik příležitostí i Máničce v podání Boženy Welekové, blíže se jimi budeme zabývat v dubnovém vydání tohoto seriálu.

Bohužel žádná ze Skupovských nahrávek není dosud Radioservisem zpřístupněna, na webu Českého rozhlasu jsou alespoň dvě ukázky. Tou první je příběh o tom, jak u Spejblů probíhá úklid.

Druhá nahrávka je zahalena tajemstvím. Jak už bylo napsáno, Skupa si na Silvestra 1956 zahrál představení Spejbl na Venuši, nepodařilo se mi však zjistit, zda hrál ten den i nějaké silvestrovské představení pro děti. K 31. 12. 1956 je totiž datována i nahrávka Spejblova výchovná silvestrovská lekce aneb Kdo šetří bude mít Spartaka. Na kolik je uvedený den záznamu pravdivý si netroufám odhadnout – na magnetonovém pásu je štítek s nápisem Vánoce 1956 a jde o poslední Skupův záznam pro Československý rozhlas. Scénka je na svou dobu otevřeně kritická a docela odvážná. Spejbl s Hurvínkem chtějí ušetřit na auto značky Spartak, které v té době stálo kolem 28 000 Kčs. Průměrný plat byl však asi 1 200 Kčs a tak si vůz mohl pořídit málokdo a Spejbl s Hurvínkem proto obětují všechno možné. Záznam je natočen pravděpodobně v divadle S+H při živém vystoupení, neboť v nahrávce slyšíme reakce dětského publika. Rozhlasový archiv v popisku k nahrávce uvádí, že scénka měla být vysílána v rámci pořadu Veselá estráda Pionýrské jitřenky. Režie se ujal Miloslav Disman, který  je podepsán pod mnoha rozhlasovými snímky s Josefem Skupou. Ukázka zazněla v rámci cyklu Rozhlasový rok.


V dalším dílu našeho seriálu se podíváme na začátky Miloše Kirschnera. Těšit se na něj můžete v den jeho narození, tedy 16. března. A i tentokrát děkujeme Divadlu Spejbla a Hurvínka za laskavé poskytnutí obrazového materiálu.

Díl třetí: Začátky druhého interpreta S+H Miloše Kirschnera

To, že se Miloš Kirschner stal nástupcem Josefa Skupy, nebylo ze začátku vůbec jisté. Původně se herectví věnovat nechtěl, studoval práva, ale protože byl odsouzen spolu s libeňskými „rozvraceči“ za šíření ilegálního časopisu Pochodeň, studia nedokončil a byl poslán na vojnu k PTP. Po návratu, kdy dokončení studií nepřipadalo v úvahu a kdy mohl čekat pouze nekvalifikovanou práci, si vzpomněl na svůj koníček z mládí a zašel za Josefem Skupou s žádostí o účinkování v jeho divadle. Přes velké obtíže se nakonec Skupovi podařilo Kirschnerovu žádost prosadit, byť zprvu se zákazem výjezdů na zahraniční turné. Do Divadla S+H nastoupil Miloš Kirschner v říjnu 1951 a už v následujícím roce anonymně mluvil Spejbla a Hurvínka. Během následujících let Skupu stále častěji alternoval, postupně se zdokonaloval, aby jej v roce 1956 Skupa oficiálně prohlásil za svého nástupce.

Po Skupově smrti nastaly pro Kirschnera opět nesnáze – mnozí si totiž nepřáli, aby loutkové postavičky žily dál. Ani nová ředitelka Divadla, Jiřina Skupová, nebyla Kirschnerovi příliš nakloněna. Od roku 1962 vedl soubor Ota Pop, člověk s kulturním rozhledem a smělými plány, který však ke specifiku S +H přistupoval bez potřebného vnitřního zaujetí a zkušeností. V roce 1963 nastoupil i nový dramaturg a vztahy pro tvůrčí rozvoj nebyly ideální. Přesto se v divadle hledaly nové cesty, byl propracován princip černého divadla, loutky byly ve hrách pro dospělé představeny na forbínu a vedly dialogy se svými vodiči. Postupně se z tohoto způsobu provedení stala tradice ve hrách pro dospělé. Teprve až v roce 1966 se Miloš Kirschner stal ředitelem a mohl konečně začít S+H rozvíjet dle svých představ.

První Kirschnerovy záznamy

Snímky z přelomu 50. a 60. let vycházejí stále na sedmiminutových šelakových deskách. Hned na úvod dodejme, že ani dnes nejsou tyto snímky chronologicky vydány a jsou roztroušeny do mnoha alb, pro zjednodušení tedy odkaz na příslušný titul uvádíme vždy v závorce.Autorem většiny raných Kirschnerových nahrávek je Josef Barchánek, který je podepsán i pod většinou Skupovských snímků z 50. let. V jeho rukopisu se tak i v případě nového nástupce odráží Skupovo pojetí a Miloš Kirschner z něho i interpretačně vychází. Spejbl je stále popletený pán a Hurvínek má nad ním rozumově navrch. První Kirschnerovou deskou je scénka z roku 1957 s názvem Čím bude Hurvínek (Pohádky 7). Není to ovšem první dochovaný záznam Kirschnerova Spejbla a Hurvínka. Zmínili jsme, že Miloš Kirschner anonymně Skupu alternoval, a tak se stalo, že už v roce 1955 šel do rozhlasu a natočil dosud nevydanou scénku Spejbla a Hurvínka o telefonu, v níž S+H s pionýrem a paní Švitorkovou zapojují telefonní přístroj a zkouší jeho funkčnost.


Čím bude Hurvínek

Krátká stopáž desek mnohdy určovala i způsob vyprávění. Nejjednodušší byl samozřejmě dialog v jednom souvislém úseku, který přerušila jen nutnost obrácení nosiče. Příkladem je veršovaný rozhovor Hurvínek je vyrušován (Album pohádek - Supraphon dětem 18), Spejblovy řeči poučné, v nichž si Spejbl stěžuje na své útrapy z mládí (Pohádky 5) a Delirium rodokapsum, tedy následky Hurvínkova čtení tzv. Rodokapsů (Pohádky 3).


Delirium rodokapsum

Často byl ale příběh rozdělen do dvou obrazů. V prvním vede S+H dialog, aby se posluchači připravili na rozvinutí naznačené zápletky, po skončení úvodní expozice posluchač musí obrátit desku, v příběhu dojde k časovému posunu v ději a přichází na řadu akce. Poprvé se tento postup objevil už ve Skupově snímku Spejbl peče bábovku, kdy si dvojce nejprve těsto připravila a dala do trouby, následovalo otočení nosiče mezitím uplynula doba pečení a na 2. straně se produkt z trouby vytahoval. Přístup se odráží v Kirschnerových nahrávkách z 50. Let Spejbl básníkem (Hajaja se Spejblem a Hurvínkem), Hurvínkovo akvárium (kompilace Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá) a Hurvínek na výletě (Hurvínek a lupiči).


Hurvínek na výletě

Reklamy a prevence

Po již zmíněných nahrávkách vznikaly do roku 1961 pouze propagační snímky, které často mířily i na prevenci. Jak už jsme psali v předešlém dílu seriálu, reklamy v té době upozorňovaly posluchače na konkrétní produkt, oproti dnešku však byly delší a založeny na příběhu. Miloš Kirschner natočil několik reklam na sběrné suroviny i pro státní loterii. Hurvínek sbíral všechno možné, toužil po novém kanapi, televizoru i po autu značky Spartak a jeho přání mohly vyplnit výherní poukázky.

Prevence se například odrazila ve scénce Spejblovo prohlédnutí, které jednak varovalo před litím benzínu do kamen, ale lákalo i ke vstupu do Požárnické hlídky. Technický pokrok u Spejblů říkal, jak se nesprávně opravují pojistky. Spejblovy zuby propagovaly tukový průmysl a posluchači byli seznámeni s účelným čištěním zubů. Spejbl malířem reagoval na rizika spojená s tehdejším obvyklým jevem kouření v uzavřených prostorech.

Přestože nahrávky nejsou svým vyzněním zrovna příliš hodnotné, z hlediska textu jde o kvalitně vystavěné pointy a lze na nich vypozorovat, jak Miloš Kirschner hledal Spejblovskou polohu. Spejblův hlas a dikce se totiž v průběhu několika let mění. Na začátku je posazen výše, tempo je rozvážné. Témbr postupně hloubne, projev se stává dynamičtější. Reklamní snímky najdete ve čtyřdílné sérii Reklama...vážně!?


Spejbl se rozhoupal

První malé SP desky

Po reklamách nastává ve zvukové historii S+H několikaleté ticho. Dnes už asi nezjistíme, čím bylo způsobeno, že se další desky objevily až v roce 1967. Spejblův hlas je již ustálen, nahrávky vycházejí už výhradně na vinylovém nosiči. Prvním natočeným snímkem je nahrávka Starosti před zájezdem, v níž Hurvínek přemýšlí, co si zabalit do kufru a Spejbl se mu snaží pomoci metaforou ke stavění domu (Spejblovy starosti a Hurvínkův apríl). Záznamy pokračují i v tradici dvou obrazů – patří mezi ně Spejbl lyžařem a Spejbl na rybách (Hurvínkovy trampoty s taťuldou) a Hurvínkovo překvapení, dostupné na kompilaci Hurvínkův bigbýt a 9 dalších scének. V posledně jmenované sestavě je i právě Hurvínkův bigbýt, který reagoval na vzrůstající oblibu tohoto žánru – Hurvínek jím byl okouzlen, a proto si přál učit se hrát na kytaru. Na desce spolu s tímto dialogem vyšla i Cirkusová pohádka (Hurvínek a pohádky), v níž si Spejbl s Hurvínkem připravují vystoupení na estrádu, na níž chce Spejbl povídat pohádku, Hurvínek raději o návštěvě cirkusu. Dohodnou se, že chvíli bude vyprávět jeden a druhý mu vždy skočí do řeči. Spojením dvou odlišných příběhů vznikla kuriózní pohádka o králi Kandrdasovi a jeho dcerách.


Spejbl na rybách

Audio pamatovalo i na edukaci. Na desce Hurvínek fotbalistou a Hurvínek závodníkem (Jak chtěl pan Spejbl na olympiádu) je dětem názorně vysvětleno, kde se smí jezdit na koloběžce a hrát s míčem. Určitou zvláštností je snímek O holčičce, která při jídle zlobila (Pohádky 7). Příběh totiž vůbec není o Spejblovi a Hurvínkovi, ale o zlobivé holčičce Janince a S+H zde mají jen krátkou vsuvku.

Zlomem ve zvukových nahrávkách S+H byla spolupráce se spisovatelem Františkem Nepilem, který na základě hry se slovy dokázal z banálních spojení vystavět zašmodrchanou pointu. Legendární Tajenka pro Spejbla a Hurvínka patří do zlatého fondu divadla. Najdete ji spolu s Hurvínkovou zálohou na výplatu, Mlékem, Penězi a Oldřichem a Boženou na kompilaci zasvěcené výhradně Františku Nepilovi s názvem Legrácky a drobničky ze Spejblovy mošničky.

Přínos Františka Nepila nebyl ale jen v rámci zvukové historie. 26. 9. 1969 měl premiéru jeho nejslavnější hurvínkovský text, Na řadě doktor Spejbl, později uváděný pod názvem Hurvínek a drak. Zajímavostí je, že už v listopadu téhož roku natočil Miloš Kirschner z této hry dva krátké dialogy o Vaječném koňaku (Spejblovy starosti a Hurvínkův apríl) a Spejbl v žaláři (Album pohádek Supraphon dětem 14).


Spejbl v žaláři

V roce 1966 přichází do divadla Helena Štáchová a díky její Máničce vzniká nová průlomová éra nejen ve zvukové historii S+H. Více se o ní dočtete 19. dubna, kdy si připomeneme devadesátiny Máničky a Žeryka.

Díl čtvrtý: Mániččiny proměny

Mánička to v životě neměla jednoduché: zatímco Hurvínek od začátku patřil svému taťuldovi Spejblovi, ona byla svěřována do péče hned několika různých žen. Hurvínek se během let charakterově vyvíjel, Mánička zůstávala po několik desetiletí většinou stejná. Zatímco Hurvínek svůj vzhled měnil jen nepatrně, Mánička prošla výraznými proměnami, což ostatně uvidíte na přiložených fotografiích, za jejichž poskytnutí opět děkujeme Divadlu Spejbla a Hurvínka. Jednu věc však mají Hurvínek s Máničkou stejnou, mluví je už čtvrtá generace herců.

Anna Kreuzmannová

Jak už jsme psali v první části seriálu, Spejbl vystupoval nejprve s kašpárkem, později se k dvojici přidal Hurvínek a Spejbl se stal Hurvínkovým otcem. Během následujících let se ukázalo, že trojce k sobě nemá příliš blízko a tak Josef Skupa přemýšlel o jiném partnerovi pro Hurvínka, který by mu byl věkově blíž. Inspirací pro Máničku byla Skupovi upovídaná dcera jeho přítele, kterou měl možnost pozorovat při cestě vlakem.

Mánička se Žerykem se poprvé objevila 19. 4. 1930 ve hře pro dospělé Hurvínkova jarní revue, o čtyři dny později přejmenované na Revue z donucení. Spejbl se v ní, jak bylo jeho zvykem, zamiloval do dámy, tentokrát však avantýru okořenil tím, že uprchl z domova a Hurvínek se stal sirotkem. V parku Hurvínka objevila Mánička a nabídla mu pomoc. Dodejme, že Žeryk patřil právě oné milence, od níž si ho Spejbl s Hurvínkem přivedli domů.

Mániččin part byl svěřen interpretce kašpárka Anně Kreuzmannové. Příznačné pro první dialogy Hurvínka s Máničkou je, že si děti mezi sebou onikali. Způsob řeči měl v inscenaci zřejmě zdůraznit grotesku, ovšem ve vzájemném oslovování v množném čísle dvojce pokračovala i v několika dalších hrách. Téhož roku byly vybrané části z Revue z donucení nahrány na dvě gramofonové desky a bohužel jde o jediné dochované záznamy první Mániččiny interpretky. Najdete je v kompletu pěti CD Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy a kratičký sestřih i na albu mapující všechny Mániččiny představitelky s názvem Ať žije Mánička.


Revue z donucení (Mánička s hlasem Anny Kreuzmannové)

Anna Kreuzmannová často uraženě divadlo opouštěla, aby se pak do něho zase vracela. Mánička tak nebyla plnohodnotnou náhradou za Kašpárka, texty se kvůli interpretčiným náladám upravovaly, repliky Máničky byly narychlo přepisovány například na kluka Pepíčka, nebo se s Máničkou v repertoáru vůbec nepočítalo. Jasno neměla Mánička ani v rodinných vztazích: v roce 1934 se jmenovala Mery a byla dcerou bohatého Američana, aby se poté vrátila ke své tetince, paní Frňoulové, která pokukovala po panu Spejblovi. Ještě před uzavřením divadla během války Anna Kreuzmannová definitivně divadlo opustila a Mánička tak na čas zase zmizela z jeviště.

Božena Weleková

Po válce se Máničky hlasově ujala Božena Weleková. Způsob její interpretace byl podobný Anně Kreuzmannové – Mánička v nepříjemně ječivé fistulce přepečlivě vyslovovala, většinou byla nesnesitelně poslušná, stále se něčemu divila, smála nebo plakala a bydlela u více tetinek. Gramofonových nahrávek s Boženou Welekovou je velmi málo. S paní Drbálkovou se Mánička objevila v didaktickém příběhu o nutnosti brigád s názvem Co měl Hurvínek za lubem, který je dostupný na kompletu Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy, a na desce se dvěma scénkami Mánička zlobí (k dispozici na desetidílné edici Pohádky s pořadovým číslem 1), a Máničce nejde čtení (Ať žije Mánička). Gramofonová deska je zajímavá z několika úhlů. Vydána byla v roce 1955, kdy Mánička už vykročila ze své zajeté herecké polohy a byla najednou inteligentní a roztomile prostořeká. Škoda jen, že Supraphon zatím nevydal v podobně vtipném duchu Máničkou a paní Drbálkovou natočené reklamy na výherní poukázky.

26. 10. 1955 měla v divadle premiéru hra rozhlasového režiséra Miloslava Dismana Haló, tady Hurvínek. V ní se objevila další Mániččina opatrovnice paní Švitorková. Narozdíl od agresivní paní Drbálkové, jejíž slovník byl hrubý, byla paní Švitorková mírná, ale pedantská. Hrála ji pět sezón Míla Mellanová, zakladatelka Pražského dětského divadla. Její hlas je možné slyšet ve snímku z roku 1957 Pohádky tetinky Švitorkové na albu Ať žije Mánička. Ve stejném roce má premiéru hra Hurvínkova čarovná vlaštovka, která je považována za první „vlaštovku“ změn v dětském repertoáru. Hurvínek s Máničkou se promění v jednající dramatické hrdiny.

Protože gramofonové desky mohly zachytit jen krátké výstupy, jsou pro vytvoření komplexnější představy o tvorbě Boženy Welekové důležité i dochované, žel zatím nevydané rozhlasové hry, u nichž stopáž nehrála tak důležitou roli. V roce 1952 vznikl příběh Jak si Hurvínek s Máničkou pomáhali. Jak už název napovídá, Hurvínek s Máničkou si dělají samé naschvály – Mánička Hurvínkovi nepomůže posbírat rozsypané brambory a Hurvínek jí na oplátku neořeže barevné tužtičky, když má Mánička ovázanou ruku. Spejbl s paní Drbálkovou děti postupně přivedou k tomu, že je hezké si pomáhat. Dodnes atraktivní hříčkou je snímek Jak se Hurvínek ztratil v režii Miloslava Dismana, v němž Mánička bydlí u paní Vonáskové, kterou zde hraje Jaroslava Vacková a obě dámy čistí špínu petrolejem. Hurvínek chce udělat taťuldovi radost a všechno v bytě vymáchá v petroleji. Spejbl se na své synstvo rozzlobí a v návalu vzteku mu řekne, aby se mu Hurvínek ztratil z očí. Hurvínka to mrzí, ale rady uposlechne, Spejbl ho následně hledá, nechá ho mimo jiné i vyvolat rozhlasem. Ze stejného období pochází i pořad věnovaný Skupovým 61. narozeninám, kde loutky jako dárek sehrály dvě scénky.

Jako nepříjemně dotěrná a sekýrující povaha se Mánička představila v příběhu Hurvínek cvičí. Obsah hry je jednoduchý: tehdy byly děti lákány do školní tělovýchovné jednoty. Hurvínkovi se do ní vstoupit nechtělo, neboť se mu nelíbilo, jak Mánička všem dětem v přítomnosti soudružky učitelky rozkazuje. Pak mu ovšem odmítnutí bylo líto, a nakonec se do Tělovýchovné jednoty dostal. Poslušnou a vzornou Máničku ukazuje i nahrávka Jak Hurvínek s Máničkou pěstovali hyacint. Ve škole děti dostaly na první pohled ošklivé sazeničky s příslibem, že z nich vyrostou krásné květiny. Hurvínek tomu nevěřil a proto zasadil krásné zralé cibulky. Mánička se držela postupu a protože tušila, že Hurvínkovi nic nevzejde, dobrotivě se mu starala o jeho odmítnuté rostlinky.

Helena Štáchová

V létě 1966 přichází do Divadla Spejbla a Hurvínka Helena Štáchová a na jaře následujícího roku odchází Božena Weleková do důchodu. Máničku nemá najednou kdo mluvit. Miloš Kirschner sice Heleně Štáchové postavičku nabídl, ale Heleně Štáchové se nedařilo najít typickou fistulku. Ostatně Štáchová neměla Máničku pro její již vykreslenou charakteristiku ráda. Přestože byla Božena Weleková přizpůsobivá a během let se snažila figurku stále aktualizovat, nepatřila Mánička k moderním holčičkám a Heleně Štáchové se tudíž nelíbila. Po marných pokusech najít správnou hlasovou polohu si na zájezdu v autobuse Štáchová zpívala a z nudy zkoušela svůj hlas a ejhle… fistulka byla na světě. Spolu s hlasovým projevem se díky Zdeňku Juřenovi Mánička měnila i vizuálně na současné děvčátko, vývoj to byl ale postupný, jak dokládají i zvukové nahrávky.

V únoru 1969 vznikl první snímek s Máničkou Heleny Štáchové. Jedná se o příběh Hurvínkovi k narozeninám, který je k poslechu na stejnojmenné kompilaci. Mánička je zde už sice temperamentnější, přesto u ní ještě doznívá odkaz její předešlé interpretky; Helena Štáchová volí pomalejší tempo řeči a pečlivěji vyslovuje. Nahrávka je průlomová i z dalších hledisek: spolu s nahrávkou Spejblovi k narozeninám vyšla na EP desce, na níž se vešlo až půl hodiny záznamu. Snad i díky možnosti zachytit poprvé v gramofonové historii delší příběh postavy několikrát ze scény odcházejí a přicházejí, což je i mikrofonem zaznamenáno, neboť interpreti skutečně po studiu chodí a od mikrofonu se vzdalují a přibližují.

V září 1971 měla v Pardubicích premiéru hra Past na Hurvínka, v níž se poprvé objevila Kateřina Hovorková, učitelka Přírodopisu. V historii Máničky i jejich opatrovnic došlo ke zvratu, obě figury začala mluvit jedna osoba a Mánička u své bábinky, jak Kateřině říká, našla už natrvalo zázemí. Obsah hry je příznivcům divadla dostatečně známý, tak jen krátce: Spejbl s Kateřinou chtějí Hurvínka potrestat za jeho věčné toulání a přichystají mu past ve škole. Bábinka se převleče za lupiče Drsňáka, skutečný zločinec se ale ve škole objeví také a v příběhu tak dojde k řadě omylů a dějovým zvratům. Ve snaze vyhnout se didaktickému zakončení se autoři rozhodli Hurvínka polepšit a začala se toulat Mánička. Děti však závěr nepochopily a čekaly na pokračování. Nakonec tedy bylo rozhodnuto, že se Mánička toulat nebude, což ale hře vytkli tehdejší kritici.

Na divadelní hru Past na Hurvínka navázaly další dva díly, které byly určeny pouze pro zvukové nosiče. Druhý díl Mánička v pasti, dostupný v mírně zkrácené podobě na kompilaci V hlavní roli Mánička, byl natočen v roce 1972. Jednalo se o první LP desku a tudíž i rozsáhlou inscenaci, která byla navíc nahrána poprvé ve stereu a poprvé v ní účinkovali i herci, kteří nebyli členové souboru (např. Gabriela Vránová v postavě Fany). Zajímavostí Máničky v pasti rovněž je, že na magnetofonové kazetě oproti vinylu vyšla mono.

První část trilogie Past na Hurvínka, která je v digitálním prodeji dostupná v nezkrácené podobě pod stejným názvem, byla natočena až v únoru 1975. A už v dubnu téhož roku byla dokončena třetí část s názvem Žerykova past (k poslechu v reedici Ať žije Žeryk). Na celé trilogii jsou nejvíce znát Mániččiny povahové změny v podání Heleny Štáchové. Zatímco v Pasti na Hurvínka je Mánička bojácná a často brečí, v Máničce v pasti se změní v inteligentní a vynalézavou holčičku a v Žerykově pasti v průbojnou dívku, která se nebojí utéct z domova.

Marie Šimsová

Ještě za života si Helena Štáchová stihla začít připravovat svou následovnici, velmi nadanou Marii Šimsovou. Zvukový debut měla poslední interpretka Máničky ve snímku z roku 2018 Okouzlení operou, který je posluchačům dostupný v sestavě Ať žije Mánička. Ještě je příliš brzy se zamýšlet nad tím, jak Marie Šimsová postavu proměnila, jisté však je, že na Štáchovou dokázala výborně navázat.

V následujícím dílu seriálu se podíváme na další nahrávky Miloše Kirschnera ze 70. let. Těšit se na něj můžete 2. května, tedy v den Hurvínkových narozenin.

Díl pátý: Hurvínek a Supraphonská léta sedmdesátá 1

Od roku 1970 dochází v nahrávkách Spejbla a Hurvínka k pozvolným, ale přesto významným posunům z hlediska nosičů, příběhů a formy využívání zvukových možností. SP desky vycházejí jednak samostatně, vzniká ale i několik souborných vydání sdružující více malých vinylů se Spejblem a Hurvínkem, z nichž některé jsou začleněny k jiným, s S+H nesouvisejícím pohádkám. Pamětníci či sběratelé si možná vzpomenou na edici Pohádkové album, která obsahovala čtyři malé desky vložené do papírového obalu v kroužkové vazbě připomínající knížku. Nebo si možná vybaví plastové a uzavíratelné pouzdro, v němž bylo také možné deskami ve foliích listovat.

Kromě SP desek se v tomto desetiletí Spejbl s Hurvínkem postupně objevují na LP a do popředí se dostávají magnetofonové kazety. Z hlediska záznamu zvuku se z mono snímků pozvolna přechází na stereo. 70. léta jsou u Spejbla a Hurvínka co do počtu desek jedno z nejplodnějších období – vyšlo více než čtyřicet nosičů a my se jim budeme věnovat ve dvou článcích.

1970-1971

Jak jsme již psali v předchozí části, Mánička se na gramofonových deskách vyskytovala velmi sporadicky, avšak po zvukovém debutu Heleny Štáchové se v audiu objevuje už pravidelně. Zatímco dříve bylo pro nahrávky dominantní prostředí bytu, od roku 1970 se postavy stále častěji vydávají i mimo něj. V příběhu Hurvínek a neúnavná Mánička (obsaženém v kompilaci Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá) se ocitáme v přírodě. Mánička je ještě tou přehnaně způsobnou dívenkou – urputně recituje básničky opěvující krásu krajiny, poezie však přichází do střetu s neutěšenou realitou.

Do přírody je situována i deska z téhož roku s názvem Spejbl, Hurvínek, Mánička a niva (Ať žije Hurvínek) a Oběd v přírodě (Hurvínkovy přírodozpytné výlety). Změna prostředí se projevuje i na vinylu Hurvínek na výstavě / Hurvínek a paní Fafrová o Žerykovi nemluvě (Hurvínkův bigbít a devět dalších scének). Ve druhém zmíněném snímku postavy o sobě poprvé na audionosiči filozoficky uvažují jako o loutkách.

V roce 1971 se na trhu objevily tři SP desky, z nichž nejpodstatnější pro vytyčení stěžejních znaků zvukové historie je Hurvínkovi před spaním (Hurvínkova strašidýlka). Zde totiž Hurvínek na konci první strany upozorňuje posluchače, že si mají vinyl obrátit. Dodejme, že tento způsob informování několikrát použil i Josef Skupa ve 30. letech a Miloš Kirschner na něj navázal. Vtípky ohledně otáčení nosičů se pak často objevovaly i na dalších deskách, v reedicích je ale většinou už nenajdeme.

1972-1973

Rok 1972 můžeme považovat za průlomový. K 80. výročí narození Josefa Skupy vychází zřejmě první magnetofonová kazeta S+H se Skupovými nahrávkami. V únoru je natočena první stereo LP deska Miloše Kirschnera a Vladimíra Straky s názvem Mánička v pasti, o které jsme sice již v předchozím dílu krátce referovali, nyní se na ni ale podíváme z pohledu sterea a způsobu natáčení, neboť právě užívané principy byly určující pro další snímky.

Možnost míchání více stop umožnila Spejblovi s Hurvínkem promluvit současně. Slyšet je to například hned v úvodní scéně, kdy si Hurvínek hraje na orchestr a Spejbl ho zároveň napomíná. Stereo inscenace se nahrávaly podobným způsobem jako divadelní činohra – herci po studiu chodili od jednoho mikrofonu k druhému, různě se od nich vzdalovali, kráčeli ke dveřím apod. Před posluchačem se tak rozprostřel komplexní prostor, v němž se jednající figury mezi sebou různě míjejí nebo doopravdy spolu v tanečním sále tancují – před mikrofony se herci otáčejí. V Máničce v pasti se také ve větší míře pracuje s ruchy (úklid uhlí, zavírání kotle a zaklapnutí zástrčky), dominantní jsou rovněž zvukové efekty zastoupené echem (dozvukem tvořící velkou místnost kotelny či chodbu). Jednotlivé obrazy se zde mění tak, že na konci scény dojde k postupnému zeslabení zvuku, jako předěl většinou slouží krátké ticho, které střídá postupné zesílení zvuku pro náběh nové scény. Máničku v pasti najdete v mírně zkrácené podobě na albu V hlavní roli Mánička.

Protože se s termínem zkrácení budeme setkávat v seriálu ještě vícekrát, dovolte drobnou vysvětlující odbočku: Většina Kirschnerových desek byla natočena za minulého režimu, a ne vždy se podařilo protagonistům vyhnout dobovým výrazům typu Veřejná bezpečnost či soudruh. Po revoluci bylo rozhodnuto, že nová vydání starých nahrávek mají být co nejvíce aktuální, a tak docházelo ke krácení. Zatímco ale v knize či na divadle je možné text inovovat, zvukový záznam je už jednou daný a jakýkoliv další střihový zásah se do nahrávky promítne ať už do logické stavby příběhu či do hereckého projevu. Mánička v pasti je toho zářným případem. V upravené verzi například Bábinka říká: „Radši mi poraďte...“ a Spejbl odpovídá: „Nechte to na mně.“ V psané formě vše vypadá v pořádku, ovšem v původní verzi repliky zní takto: Bábinka: „Radši mi poraďte, mám zavolat bezpečnost?“ A Spejbl na to: „To vás nesmí ani napadnout, na to přece stačíme sami, počkejte, nechte to na mě.“ Střih v upravované nahrávce je bohužel příliš patrný, zní jako přeskočení poškrábaného nosiče, neboť Bábinčina věta není interpretačně ukončena otázkou a je nelogicky useknuta.

Z reedic však mizely i celé dlouhé pasáže, a to i místa, která s minulým režimem nesouvisela. Pamatuji si, jak mě jako dítě takové zásahy mátly a děj jsme s mými vrstevníky z okolí mnohdy nechápali. Až teprve po poslechu originálu nám vše dávalo smysl. Naštěstí se v posledních letech Supraphon rozhodl postupně uvolňovat do digitálního prodeje i některé původní nahrávky, které ukazují, že kvalitě a půvabu záznamů nemohou dobové výrazy nijak uškodit. Ale zpět k naší historii.

V roce 1972 rovněž vychází velké množství SP vinylů, z nichž některé byly natočeny už dříve. Došlo tak i k jedné zajímavé situaci: posluchači už mohli znát z divadla či z Máničky v pasti postavu Kateřiny Hovorkové, ovšem snímek Syslus Modrobulvus, který v tomto roce vychází, byl natočen už v listopadu 1970, kdy Kateřina ještě nebyla vymyšlena. Na záznamu sice vystupuje Bábinka v podání Heleny Štáchové, má ale ještě úplně jiný hlas.

K dalším zajímavostem patří i skutečnost, že mono nahrávky se kombinují se stereem: v monu je tak nahráno například Nádraží u Spejblů (Legrácky a drobničky ze Spejblovy mošničky), ve stereu v kombinaci s monem vzniká kupříkladu deska Popšou u Spejblů / Waldemar u Spejblů (Pohádky 9), v níž je slovo nabráno ve více kanálech, písně jsou umístěny doprostřed.

Ostatně deska sama je svým pojetím pro Spejbla a Hurvínka neobvyklá: postavičky byly jednoho dne hosty televizního pořadu Dobrý večer s Waldemarem (Matuškou), kde zazpívaly dvě písně. Gramofonová deska je koncipována podobně: na první straně se loutky chystají na návštěvu Waldemara Matušky a čekání si zpříjemní songem Ach ta láska nebeská, na druhé straně desky Matuška přichází a společně si dají Houpavou.

Od roku 1973 Supraphon u Spejbla a Hurvínka definitivně opouští natáčení v monu. K nejzajímavějším počinům patří druhá rozsáhlá inscenace Hurvínkův sněhulák autorské dvojce Miloš Kirschner a Vladimír Straka. 1. 6. 1973 měla tato hra divadelní premiéru a natáčení audio verze bylo dokončeno v září téhož roku. Zajímavostí je, že Vladimír Straka příběh původně nepsal pro S+H, spolu s Milošem Kirschnerem jej pro dvojici až dodatečně upravil. Hurvínek při sáňkování narazí do chaloupky a vlivem nárazu se mu v hlavě odehraje pohádka, v níž vystupuje hloupý král se svými ještě hloupějšími dvořany. Král si splete sněhuláka se vzácnou sochou a poručí ho postavit ke krbu. Do děje se zapojí Hurvínek jako čaroděj a zlobí pana krále tzv. odčarováním sochy.

V inscenaci až na Žeryka sehrál všechny postavy Miloš Kirschner a v pětiroli se mu podařilo účastníky modulačně důkladně odlišit tak, aby každý měl svou nezaměnitelnou polohu. Kromě typických hlasů Spejbla a Hurvínka mluví jeden dvořan velmi hluboko, král je témbrem uprostřed a druhý dvořan vysoko. Díky míchání více stop můžeme v jednu chvíli slyšet Miloše Kirschnera hned v několika figurách. V nahrávce se navíc poprvé pracuje se scénickou hudbou. Kromě písniček jsou zde podkresy a hudební nástroje znázorňují i zvukové efekty – přikládání do krbu či nárazy. Kompletní záznam inscenace Hurvínkův sněhulák najdete na stejnojmenném albu.

Další nahrávky ze 70. let představíme 21. května. V tento den roku 1939 byla po zásahu okupačních úřadů z repertoáru definitivně stažena jedna z nejodvážnějších her v historii Divadla Spejbla a Hurvínka Kolotoč o třech poschodích. Inscenace metaforou o závažném rozhodování osudu o nás bez nás statečně reagovala na tehdejší politické a společenské dění. Do zákazu dosáhla 59 repríz.

Díl šestý: Hurvínek a Supraphonská léta sedmdesátá 2

1974 - 1976

Rok 1974 přinesl několik důležitých historických mezníků. Jedním z nich je gramofonová nahrávka Spejbl versus Dracula, která vznikla ještě před jevištním uvedením. V únoru ji natočil Supraphon, divadelní premiéra se uskutečnila 15. března téhož roku. Hudební komedii pro dospělé napsala Helena Philippová, jedna ze zakladatelek rozhlasového skřítka Hajajji a mimo jiné i divadla Járy Cimrmana.

Spejblům je doručen vysoký účet za elektřinu, a protože Spejbl nemá prostředky na jeho zaplacení, rozhodne se, že napíše muzikál. Hurvínek mu však do romantického příběhu zamíchá postavy vyčtené z hrůzostrašných knížek a ve Spejblově představě se tak odehrává parodie na hororovou zpěvohru. Miloš Kirschner vedle Spejbla s Hurvínkem hrál Draculu, Helena Štáchová kromě Máničky a Bábinky přízrak neúspěšné francouzské zpěvačky. Na desku se bohužel nevešly všechny písničky, naštěstí je hra v současnosti na repertoáru Divadla v novém nastudování s původní muzikou Ivana Štědrého.

V březnu a červnu 1974 byla natočena čtveřice SP desek, jejichž děj se točí kolem Máničky a Bábinky – Spejbl s Hurvínkem jsou pouze vedlejšími figurami. V Mániččině sprše (V hlavní roli Mánička) se holčička nechce ráno sprchovat; Hurvínek jí poradí, aby si sedla na kraj vany a až by Bábinka přišla, začala by se horlivě utírat. V koupelně se zjeví duch a důležitou úlohu sehraje i rozhlasový přijímač.

V Besídce s překvapením Hurvínek telefonuje Máničce a poví jí o školní besídce. Mánička si představuje, jak si oblékne nadýchanou sukénku a do vlasů dá „lílii“ a s nadšením začne s Bábinkou nacvičovat vystoupení. V nahrávce Halo, halo tady Mánička zase cvičí podle pokynů rádia, při skákání na místě ale o přístroj zavadí a ten se rozbije. Bábinka, která je v koupelně, chce ale rádio poslouchat dál, a protože se Mánička bojí přiznat, zahraje si na rozhlasové vysílání. A konečně na desce Mánička a Smolíček pacholíček se Bábinka převleče za starou otrhanou ženu a chce vyzkoušet, zda by Mánička otevřela cizím lidem. Mánička se o úskoku dozví, a protože se jí dotkne, že jí Bábinka nedůvěřuje, pořádně se na její příchod připraví.

Všechny tři tyto snímky je možné najít v sestavě Sólo pro Máničku, škoda jen, že Smolíček pacholíček byl v reedici zkrácen: v závěru je obtížné rozklíčovat, proč Hurvínek se Spejblem obě dámy navštívili. V původní verzi totiž Mánička předstírá, že na Bábinku volá SNB, telefonuje však Hurvínkovi, aby za ní přišel.

Touha hledat stále nové formy příběhů se ukazuje i v dalších SP vinylech nahraných v roce 1975. Ve Spejblově árii (Ať žije Spejbl) si Spejbl přeje, aby se Hurvínek učil zpívat. Dojde však k nedorozumění, ze kterého se situace zašmodrchá natolik, že nikdo kromě S+H pořádně neví, kdo se má vlastně učit zpívat, a to ani paní učitelka Půltónová v podání Nely Gajerové. Hurvínkův poklad dostupný coby bonus CD Hurvínek a kluci Mameluci se odehrává na chatě, Hurvínkův mořský vlk, který je reedován spolu s upravovanou Pastí na Hurvínka, u rybníka. Pro přehlednost připomeňme, že kompletní Past na Hurvínka je rovněž k mání.

Z hlediska práce se stereem je důležitá Mánička šípkovou Růženkou (Sólo pro Máničku). Zde v úvodním dialogu zní Hurvínek zprvu vlevo, Spejbl vpravo a pozorný posluchač uslyší při změně hlasů Kirschnerův nádech poletovat prostorem z jedné strany na druhou.

Dodejme, že až na Spejblovu árii SP desky vyšly v roce 1976 a protože byly zároveň posledními malými vinyly Spejbla a Hurvínka, nakonec jejich éry jedna zajímavost: jak jsme již psali, od roku 1973 se nahrávky S+H pořizovaly pouze ve stereu, na malých vinylech až na desku Mániččin vánoční stromeček / Spejbl dělá krmítko z roku 1974 (Vánoce u Spejblů) ale vycházely mono. Jejich stereo nastudování se částečně objevovalo na tehdejších magnetofonových kazetách a k mání jsou v aktuálních reedicích.

1977 - 1979

Natáčení drobnějších útvarů pro SP desky sice skončilo, krátké příběhy však ještě doznívají a vycházejí v gramofonové edici s názvem Pohádky, kde stojí vedle dalších snímků, které se Spejblem a Hurvínkem nesouvisejí. Prvním z nich je Spejbl se učí psí řeči (Ať žije Žeryk). Nahrávka je pozoruhodná svou realizací: v ději vystupují dva psi, které bylo pro zápletku nutné hlasově od sebe odlišit tak, aby posluchač rozdílné štěkání nejdřív nepoznal a posléze je snadno identifikoval, což se podařilo díky Antonínu Jedličkovi a Miroslavu Černému. Druhým audiem je dialog z pera Františka Nepila Co dokáže lidské srdce, který vyšel na desce Pohádky (I) – ta je v původní podobě dostupná v digitálním prodeji. František Nepil je podepsán i pod LP Hovory u Spejblů, jeho kompletní znění najdete v on-line distribuci pod stejným názvem.

V roce 1977 Miloš Kirschner slaví padesáté narozeniny a Supraphon mu k této příležitosti vydává první české dvouelpíčkové Hurvínkovské album s názvem Z Hurvínkova kalendáře. Jeho autorem je pozdější dramaturg divadla Jiří Středa. Dvanáct epizod si dalo za cíl připomenout lidové zvyky a obyčeje a obsáhlo tak důležité události roku, mezi něž patří masopust, Velikonoce, apríl, posvícení či Štědrý den. V úvodu každého příběhu zazněla tematická písnička v podání dětí. Zajímavostí je, že v původním LP vydání byl zřejmě nedopatřením z hlediska časového uspořádání přehozen odjezd na letní prázdniny se Svatojánskou nocí. Ve stejnojmenné reedici je chronologie již dodržena.

Na motivy titulu byla 14. května 1977 v divadle uvedena Středova hra Hurvínek a dvanáct měsíců.  Součástí kalendáře byl i příběh Černá hodinka: V domě vypadla elektřina. Rodinka si po vzoru předků krátila čekání na proud vyprávěním pohádek, pokládáním hádanek, recitováním říkanek a zpíváním písniček. Tento motiv byl rozšířen a už v březnu 1977 natočen na desku Hurvínkova černá hodinka. Rodinka zde oslovila své sousedy a ti je v písničkách doprovodili na hudební nástroje. Kompletní znění vinylu je možné najít na albu Na černé hodince u Spejblů.

29. května 1976 měla v divadle premiéru jedna z nejslavnějších her na motivy pražských legend Hurvínkova strašidýlka, kterou ve spolupráci s Milošem Kirschnerem napsal Pavel Grym. Supraphon v dubnu 1977 dokončil její zvukovou verzi. Hurvínek je zde neposlušný, prostořeký, zapomnětlivý, vybíravý v jídle a bezhlavý a Spejbl si s ním neví rady. V domácnosti se zjeví kouzelník Žito a slíbí, že Hurvínka polepší. Přenese otce se synem do staré Prahy, kde se to hemží nejroztodivnějšími šibaly, kejklíři a taškáři. Žito se svými kumpány sehraje strašidelné divadlo, v němž jde hlavním hrdinům doslova o život. Kouzelník se postupně mění na vodníka, bezhlavého purkmistra či čerta.

V divadle ho jako činoherní kostýmovanou roli hrál René Hájek, který je stále členem souboru, na desce ho ztvárnil František Filipovský. Z dalších účinkujících v představení i v nahrávce jmenujme současnou vodičku Máničky Květu Plachetkovou – v audiu představovala Dušičku Klotylfildinku. Divadelní hra plná písniček byla na desce bohužel zkrácena o scénu s Golemem, kterého funěl sám autor Pavel Grym a z reedice z neznámých důvodů vypadly dva závěrečné tóny písně o Bezhlavém purkmistrovi. Pavel Grym v knize Hovory u Spejblů vzpomíná, že scéna s Golemem byla zachycena na magnetofonový pásek, pokud se v archivu divadla dochoval, stálo by jistě za úvahu vydat kompletní záznam inscenace.

V roce 1979 je vydána deska Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá. Spejbl se na ní snaží Hurvínkovi s Máničkou v pěti příbězích objasnit význam přísloví. Důležitým znakem nahrávky jsou přechody mezi jednotlivými epizodami. Pokud dříve vyšlo více scének na jedné desce, dělila je zpravidla chvilka ticha, v tomto audiu se předělů ujímá Hurvínek a posluchače příhodami provádí. V reedici vyšlo LP ve dvou verzích pod stejný názvem, které se od sebe liší délkou. Zkrácená verze desky je doplněna dalšími bonusy, je tak na první pohled oproti druhé delší. Zájemci o původní snímek nechť sáhnou po kratším vydání.

Z dalších LP vydaných roku 1979 jmenujme Hurá na olympiádu, reagující na blížící se olympijské hry konané v Moskvě. Spejbl se touží dostat do centra dění a sportovcům nabízí své služby coby trenér, který však se sportem nemá žádné zkušenosti. Ve zkrácené podobě je snímek dostupný na albu Jak chtěl pan Spejbl na olympiádu.

V následujících dvou částech našeho seriálu se seznámíme s rozhlasovou tvorbou Miloše Kirschnera. První z nich vyjde 1. června na Den dětí.

Díl sedmý: Rozhlasové nahrávky Miloše Kirschnera 1

Vytvořit komplexní obraz rozhlasových děl S+H je úkol poněkud obtížný. Rozhlas oproti Supraphonu produkoval mnohem větší množství audia a magnetofonových pásů, na které se dříve převážně zaznamenávalo, byl nedostatek. Stávalo se tak, že byly stejné cívky použity vícekrát a původní nahrávky byly přemazány novými. Důležitou úlohu sehrála také cenzura, která rozhodovala o likvidaci spousty děl. Část z nich se dochovala jen díky vynalézavosti tvůrců, kteří nosiče ukryli nebo si opatřili kopii. Po revoluci zase pro změnu někteří pracovníci rozhlasu nechtěli, aby se jejich pořady zachovaly.

Dodnes není rozhlasový archiv kompletně digitalizován a zcela centralizován na jedno místo. Pásky se tak objevují při vyklízení skříní bývalých zaměstnanců, náhodně v regionálních studiích, či se občas vynoří díky posluchačům, kteří si pořady z vysílání kdysi natočili. Všechny tyto faktory nám neumožňují určit přesný počet dochovaných nahrávek a sestavit kompletní databázi všeho, co kdy bylo v rozhlase natočeno a odvysíláno. Mapování proto zaměříme na stěžejní Kirschnerovy v současnosti archivované pořady, z nichž je bohužel vydán zatím jen zlomek.

Začátky Miloše Kirschnera spadají do období 50. let. Jak jsme již psali ve 3. díle tohoto seriálu, Kirschner za Skupu anonymně alternoval a pod skrytou identitou natáčel i v rozhlase. Připomeňme tedy že pravděpodobně první dochovanou ovšem nevydanou nahrávkou s Milošem Kirschnerem je scénka Spejbla a Hurvínka o telefonu z roku 1955. Po smrti Josefa Skupy vznikl v roce 1959 pořad s názvem Na dobré chvilce se Spejblem a Hurvínkem. Moderátorem relace byl herec Otomar Korbelář a S+H mimo jiné jemu a dětem vtipně povyprávěli o tom, jak vzniká nová divadelní hra a informovali o chystané jevištní premiéře Cirkus v divadle.

Civilní hlas Miloše Kirschnera

Rozhlasový archiv vedle příběhů se Spejblem a Hurvínkem disponuje i mnoha nevydanými nahrávkami s civilním hlasem Miloše Kirschnera. Specifikem rozhlasových snímků je skutečnost, že se tvůrci dodnes přizpůsobují formátům daných pořadů, což pochopitelně platí i o Spejblovi a Hurvínkovi.

V 70. letech byl vysílán cyklus komponovaných pořadů Večerní návštěva. Jednalo se o pásmo vyprávění herců nebo sportovců prokládané hudbou a jedním z vypravěčů byl v roce 1970 i Miloš Kirschner. Vzpomínal na spolupráci s Josefem Skupou a na zájezdy divadla například do Anglie či Ameriky, což vzhledem k železné oponě muselo být pro většinu posluchačů obzvlášť zajímavé, vezmeme-li v úvahu, že historky nebyly nijak ideologicky zatížené. Vtipné momenty ze zahraničí vyprávěli i Spejbl s Hurvínkem a zazněly zde i další scénky, z nichž jmenujme dialog o sexuální výchově, v němž Hurvínek chce po taťuldovi vysvětlit, co je to lunární měsíc, a znovu natočený rozšířený dialog Tur domácí, který si mimo jiné střílí z Tuzexu a jehož kratší vinylová verze je součástí reedice titulu Hurvínkovy přírodozpytné výlety.

V roce 1970 vysílala stanice Vltava cyklus nazvaný Rozhlasové dokumenty, v němž například Jan Werich, Václav Vydra starší, ale i jeden z prvních projektantů pražského metra Vladimír List komentovali různé archivní nahrávky. 30. 8. a 13. 10. 1970 se tak na rozhlasových vlnách ozval i dvoudílný pořad s Milošem Kirschnerem. Ten v něm opět vzpomínal na spolupráci s Josefem Skupou, v pořadu zazněly nahrávky Josefa Skupy a také hlas Hurvínkovy dlouholeté vodičky Jiřiny Skupové. Když spolu porovnáme Večerní návštěvu a Rozhlasové dokumenty, ukáže se rozdílný přístup obou vzpomínkových pořadů: zatímco ve Večerní návštěvě Kirschner vypráví spatra, v Rozhlasových dokumentech čte z předem připraveného scénáře. V Návštěvě je tak Kirschnerův projev přirozený a živý, v Dokumentech rozvážný a klidný.

Téma zájezdů obsáhl i pořad z cyklu Dálky v našich očích s podtitulem S+H v kufru z roku 1981. Redaktorka a jedna ze zakladatelek rozhlasového skřítka Hajaji Milena Lukavská se vypravila přímo do Divadla Spejbla a Hurvínka a zaznamenala historky Miloše Kirschnera, který rozmlouval jednak za sebe, ale i za Spejbla a Hurvínka, dále vyprávění vodičů Luboše Homoly a Bohuslava Šulce a dramaturga divadla Jiřího Středy. Posluchači se tak mohli mimo jiné seznámit s příhodami z Tokia, do něhož se pro uzavření hranic mohl podívat jen málokdo. Snímek je cenný i z historického hlediska, neboť jeden z veselých příběhů pojednával o neznalosti hotelů: zatímco dnes víme, že čidlo na pokoji může přivolat hasiče, tehdy jsme o takových vymoženostech nemohli mít ani tušení a tak se stalo, že si Jiří Středa chtěl pověsit vyprané košile na „čojšlík“ u stropu a spustil alarm.

Oddíl původního Kirschnerova hlasu ukončíme připomenutím nahrávky, která sice se Spejblem a Hurvínkem nesouvisí, přesto jde o důležitý doklad. V roce 1973 měl totiž Miloš Kirschner možnost si v rozhlase vyzkoušet nehurvínkovskou roli – v nedělní chodské pohádce Princezna Brikita v režii Karla Weinlicha ztvárnil krále a Helena Štáchová princeznu. Z dalších účinkujících jmenujme Eduarda Cupáka, Miroslava Moravce či Miroslava Masopusta.

Vysílání pro školy

Jak už z názvu pořadu vyplývá, Vysílání pro školy bylo určeno školám a jeho hlavní náplní bylo vzdělávat. Pro cyklus vznikaly různé pohádky, literární pásma, tematické řady a také ideologicky zaměřené relace. Pořad byl zpravidla vysílán na stanici Praha od 10 hodin, objevoval se ale i na stanici Vltava od 17. hodinky a po revoluci na Regině opět od 10:00.

V rozhlasovém archivu je dochováno dvanáct epizod se Spejblem a Hurvínkem pro 1. ročník ze 70. let a Radioservis všechny vydal na CD Hurvínkovy příhody 1 a 2. Archivované díly napsal František Nepil. Zajímavostí je, že ne všechny měly ryze edukativní podtext a pokud se přece jen v příhodách objevil, byl kladen důraz na hravou formu.

V lednu 1971 byly dokončeny tři z archivovaných nahrávek: Hurvínek a pošta vysvětlil pojem poslední pošta, Nemocný Hurvínek jedovatost rtuti a snímek Spejbl, Hurvínek a červená karkulka měl jediný cíl – pobavit posluchače popletenou pohádkou o holčičce s červeným čepečkem. V červnu natáčení pokračovalo a příběhy byly do programu zařazovány tematicky podle termínu vysílání: v září 1971 se z přijímačů ozvala Hurvínkova třída, která děti seznamovala o prvních dnech ve škole, v listopadu se ozval Spejbl a krmelec, pojednávající o výrobě krmelce a o odlétání ptáků do teplých krajin. V lednu 1972 se vysílal příběh Hurvínek krmí ptáčky, v němž se přezimující ptactvo slétlo na vyrobené krmítko. Dodejme, že posledně jmenované snímky byly později znovu natočeny na gramofonovou desku – Supraphonský Krmelec najdete na albu Hurvínkův bigbít a devět dalších scének a ptáčky v sestavě Legrácky a drobničky ze Spejblovy mošničky. Z původního scénáře byly pro vinyl vypuštěny některé pasáže, rozhlas tak nabízí rozšířenou verzi scének.

V dubnu se už pracuje venku, a tak v tomto měsíci roku 1972 zazněl příběh Spejbl a Hurvínek na zahradě referující o roubování stromků. V červenci téhož roku byl dokončen další zemědělský příspěvek Hurvínek pěstitel a v prosinci bylo možné slyšet Domeček na jedné nožce aneb Spejbl dělá krmítko. Opět dodejme že Krmítko později Supraphon s mírně prokráceným scénářem znovu natočil na gramofonovou desku a posléze reedoval na kompilaci Vánoce u Spejblů.

Spejbl a Hurvínek na zahradě

Z roku 1973 se zachovaly tři nahrávky. Dosud nevydaný snímek z pera Miloslava Dismana Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na školu pravděpodobně do série Vysílání pro školy nepatřil – popisek říká, že jde o scénku pro nejmenší, uvádíme ho zde z důvodu chronologie. Zajímavostí audia navíc je, že v něm vystupuje paní Kateřina s odlišnou barvou hlasu – fistulku pro Bábinku Helena Štáchová tedy zřejmě hledala.

Z Vysílání pro školy pochází Hurvínek chce hříbátko a Hurvínek dělá mávátka, která se vysílala před 1. májem a seznamovala děti se Svátkem práce. Dodejme, že Mávátka byla natočena v době probíhající normalizace, tudíž bylo těžké odmítnout účinkování v ideologickém snímku. Přestože je snímek poplatný době, nejedná se o prvoplánovou agitku: Hurvínek Máničce sice objasnil, proč se chodí do průvodu, snahu z tématu vybruslit se ctí však ukazuje velmi vtipný rozhovor, který se točí kolem Spejblova oblečení i překvapivá pointa. Posledním příběhem ze školní série je Spejbl na kluzišti z roku 1976.

Josef Spejbl hledá místo

Mávátka sice vznikla, bylo by ovšem nespravedlivé tvrdit, že se Hurvínek stal nástrojem propagandy. Miloš Kirschner měl sám trpké zkušenosti z komunistického vězení a pomohl mnoha lidem, kteří kvůli režimu měli zakázáno tvořit. V divadle se navíc hrála satirická představení pro dospělé plná jinotajů a náznaků do tzv. „soutěže o zlatou mříž“. Kirschner musel mnohokrát navštívit ÚV KSČ, aby soudruhy po švejkovském způsobu přesvědčoval, že to a to neříkal on, ale Spejbl s Hurvínkem. Satira se projevila i v rozhlasové komedii Pavla Gryma Josef Spejbl hledá místo, která byla uvedena u příležitosti 60. narozenin Miloše Kirschnera. Premiéru měla 14. 3. 1987 na rozhlasové stanici Praha.

Spejbl se pohádá se svým ředitelem (František Filipovský) a rozhodne se, že z divadla odejde. V ostatních divadlech však o jeho umění nestojí, a tak se vydá do víru velkoměsta. Na ulici od podivného prodavače losů (Jiří Císler) zjistí, že Agentura dobré zábavy hledá posilu a rozhodne se, že se na inzerát přihlásí. Cestou do ředitelny potká celou řadu zvláštních existencí: bláznivého cestujícího (Josef Dvořák), vrátného (Lubomír Lipský), který pro úplatek udělá cokoli, na chodbě agentury arogantní uklízečky (Jiřina Bohdalová a Stella Zázvorková) a před vstupem do ředitelny manipulátora (Václav Štekl). Rozhlasová hra upozorňovala na mnohdy nevalnou kvalitu tehdejších estrád a rovněž naznačila, že spousta umělců skončila coby topiči v kotelně. Výmluvná byla rovněž i závěrečná píseň Houpavá v podání Waldemara Matušky, který v době vzniku hry už byl za hranicemi a jeho tvorba se ocitla na indexu. V komedii sice píseň upravili – nezazněl přímo sólový Matuškův výstup, tak daleko si tvůrci zřejmě netroufli, ovšem Matuška byl slyšet spolu se Spejblem a Hurvínkem a náznak jistě také postačil, neboť Houpavá patřila ke známým Matuškovým songům. Škoda, že hra se reedice zatím nedočkala.

Druhou část rozhlasových nahrávek uvedeme 16. června. V tento den se roku 1930 uzavřela etapa Skupova amatérského působení v Loutkovém divadle Feriálních osad v Plzni a v srpnu už divadlo vystupovalo jako profesionální soubor.

Díl osmý: Rozhlasové nahrávky Miloše Kirschnera 2

Nedělní rozhlasová pohádka

Jedním z nejznámějších a dodnes vysílaných rozhlasových formátů je nedělní pohádka. Poprvé zazněla 23. června 1946 a pevně daný a léty prověřený vysílací čas, tedy 13. hodinu, získala v roce 1952. Spejbl s Hurvínkem v ní našli místo poprvé v roce 1977 ve snímku Hurvínek a drak. Jak jsme již ve 3. dílu našeho seriálu referovali, v září 1969 se uskutečnila premiéra divadelní hry Františka Nepila Na řadě doktor Spejbl, později uváděné pod názvem Hurvínek a drak. Pan Spejbl v vystupuje coby lékař a Hurvínek v roli zdravotního bratříčka. Panovačná princezna, kterou v divadle hrála Helena Štáchová, chce rozesmát a Spejbl s doktorem Aspirinem skončí v hladomorně.

Na základě této hry vznikla pod vedením režiséra Jana Bergera v roce 1977 její rozhlasová verze a o pět let později byl scénář znovu natočen a posléze Supraphonem vydán na gramofonové desce. Přestože text zůstal stejný, záznamy se od sebe realizačně liší. Náladovou princeznu ve starší verzi ztvárnila Jorga Kotrbová, v supraphonské Sylva Sequensová. Zatímco rozhlasový komorník v podání Josefa Veldy je přísný a nerudný pán, který podlézá vrchnosti, na vinylu jej sehrál Svatopluk Beneš a jeho projev je vtipně vznešený. Karel Houska coby doktor Aspirin v rozhlasovém snímku patří k vážným lidem, Vlastimil Brodský ho v novější verzi pojal coby komickou figurku. Rozdíly jsou patrné i v tříhlavém drakovi: první rozhlasová hlava Zdeňka Kutila je rozvážná a nahluchlá, druhá hlava Martina Masopusta naivní a třetí má ve ztvárnění Jana Faltýnka výrazný moravský dialekt. V gramofonovém snímku první hlava Vladimíra Hrubého je rovněž nedoslýchavá, avšak i popletená, druhá Rudolfa Hrušínského působí rozumně a František Hanus ve třetí hlavě používá mírné nářečí.

Rozhlasová nahrávka je oproti vinylu zvukově barvitější a výrazněji pracuje s prostředími. Prostor bez dozvuku je použit pro ordinaci a na Hurvínkovo volání do okénka vězení, hladomorna zní prázdně a stísněně, komnata připomíná velkou místnost, v dalším typu echa zní i drak. Supraphonská verze naproti tomu pro komnatu a hladomornu využila totožný efekt obrovského prostoru a na draka byl použit silnější echo efekt než v rozhlase. Obě nastudování Hurvínka a draka jsou posluchačům k dispozici.


Hurvínek a drak (rozhlasová verze)
Hajaja

Hajaja, který je oproti televiznímu večerníčku starší a který se od roku 1961 vysílá dodnes, zaznamenal mnoho pořadů se Spejblem a Hurvínkem. Zajímavostí je, že zatímco večerníček má svou neměnnou úvodní a závěrečnou znělku přidanou ke každé z pohádek, v rozhlase je možné ji částečně interpretačně dotvořit – po známém flétnovém motivu řekly postavičky „dobrý večer“ a před závěrečnou melodií přály dětem „dobrou noc“. První zmínka o Hajajovi s S+H spadá do roku 1972 a nacházíme ji v knize Spejblův magazín ve vzpomínkách Vladimíra Straky:

„V únoru schůzka u Kirschnera v kanceláři. Většina hurvínkovských autorů tam byla, Barchánek, Grym, Nepil, jenom co se pamatuju. Rozhlas chce natočit sto večerníčků se Spejblem a Hurvínkem! A spěchá to! Budou se vysílat každou sobotu a neděli, už od července! Dá rozum, že to spěchalo, byl konec února. Každý se zavázal napsat určitý počet, někdo víc, někdo míň, podle toho, jak měl čas a chuť; ale začínat se nechtělo nikomu, byl to krkolomný termín, tak jsem se k tomu nakonec odhodlal já. ‚ Jedete na své triko, já se k tomu nedostanu, ale to se ví, kdybyste trochu ujel, já už vám to dotáhnu, ‘ řekl mi Kirschner. A tak jsem do poloviny dubna vychrlil těch večerníčků třicet, moc jsem v té době nespal, pochopitelně, nedokázal jsem myslet na nic jiného, manželka se mi smála, že už jdu do podoby Spejbla. Kdy je Kirschner dokázal natočit, to nevím, je to skoro 240 minut vysílaného času, to už je pořádná kláda, nejspíš na to padlo hezkých pár nocí, ve dne by tolik času sotva našel, ale začátkem července je už děti pravidelně slýchaly z přijímačů.“

Bohužel se zatím nepodařilo vypátrat nahrávky zmíněných třiceti příběhů a nepodařilo se ani ověřit, zdali vzniklo opravdu 100 epizod od více autorů, nebo jestli zůstalo pouze u dílů Vladimíra Straky. Dohledatelné jsou až pozdější hajajovské příhody, z nichž zatím vyšla pouze část.

Z roku 1977 jsou k mání tři příběhy v sestavě Hurvínkovy příhody 3. Zápletkou Slavnostní tabule byl Spejblův pokus naučit Hurvínka stolovat, Žeryk a přísloví a Spejbl a přísloví vysvětlovaly dětem význam některých rčení. Scénáře posledních nahrávek byly později znovu natočeny na desku Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá. Z nevydaných jmenujme Ukolébavku z roku 1979. Jednalo se o silvestrovský díl, v němž Spejbl málem zaspal Nový rok.


Spejbl a přísloví

Z roku 1981 se v prodeji ocitly dvě scénky Františka Nepila. Hurvínek se v nich snaží zpracovat domácí úkol na dvě pověsti, o Bivojovi (Hurvínek a Bivoj) a o Vojtěchu z Pernštejna (Hurvínek a Vojtěch z Pernštejna). Najdete je v prvním díle Hurvínkových příhod. K mání naopak není nové nastudování příběhu Žerykovi k narozeninám z roku 1982. Ten se poprvé k posluchačům dostal na desce z roku 1969 – Mánička ještě nebyla charakterově ukotvena, rozhlasová verze by mohla nabídnout aktuálnější Máničku, dynamičtější scénář a také roztomilý vtípek na tehdejší pořad A léta běží, vážení.

V letech 1983 a 1984 vznikly dvě sedmidílné série z pera dlouholetého vodiče Luboše Homoly. První byla natočena v září 1983 a měla jedno ústřední téma: Spejbl dětem vyprávěl pohádky. Všechny části série jsou na CD Hurvínkovy příhody 4. Díly o kůzlátkách a o zlaté rybce později znovu natočil Supraphon na desku Hurvínkův Hajaja, ostatní příběhy se však k posluchačům dostaly díky Radioservisu po mnoha letech.

Další tematicky striktně neukotvená série měla premiéru v prosinci a lednu 1984/1985. Část příběhů se točila kolem zimy a záležitostí s ní spojených jako jsou Vánoce či novoroční předsevzetí. Mimo zimní radovánky obsahovala i epizodu Ten vlk musí na chirurgii, v níž děti taťuldovi sehrály svéráznou pohádku o Červené karkulce. Šest mírně upravených dílů najdete v supraphonské kompilaci Hajaja se Spejblem a Hurvínkem, čtyři z nich v ucelenější podobě ve třetím díle Hurvínkových příhod. Snímek Hurvínek píše básničku, v němž se Spejbl prohlásí za básníka a radí Hurvínkovi jak se píšou básně – v jednou verši Hurvínek použije spojení  „životodárná zima“ a Spejbl mu oponuje – na vydání stále čeká.

Domino – Rozhlasový klub dětí

4. 1. 1982 se poprvé v éteru ozvala znělka Domina s podtitulem Rozhlasový klub dětí a už o den později se v pořadu objevil Spejbl s Hurvínkem. Podle popisku se jednalo o návštěvu v divadle S+H. V průběhu následujících let postavičky do Domina zavítaly mnohokrát. Výraznou stopu zanechaly ve vedení rozhovoru s nejrůznějšími osobnostmi. Z herců jmenujme Antonína Jedličku, Miloše Kopeckého, Josefa Dvořáka či Martina Růžka. Rozmlouvali ale také s astronomem Dr. Borisem Valníčkem, s divadelním historikem Prof. PhDr. Františkem Černým, s doktorem Miroslavem Plzákem, s chemikem prof. J. Mosteckým, nebo o Švejkovi a o Jaroslavu Haškovi s Radko Pytlíkem. Z dalších hostů jmenujme spisovatele Pavla Cmírala a Františka Nepila. Škoda, že je posluchačům k dispozici zatím pouze rozhovor s posledně jmenovaným na CD Hurvínkovy příhody 3.

Zlatá zebra – Abeceda budoucího motoristy

Patrně nejzásadnějším rozhlasovým počinem Spejbla a Hurvínka byla hravá dopravní výchova Františka Nepila s názvem Zlatá zebra. V roce 1977 vznikly dvě desetidílné série. První byla určena pro žáky 2. a 3. třídy Základní devítileté školy, druhá pro děti 4. a 5. ročníků. Pravděpodobně v těchto sériích započala soutěž o odznak Zlaté zebry, některé díly na soutěž upozorňovaly. Bohužel se zatím nepodařilo zjistit podmínky soutěže. Někteří pamětníci si vybavují, že vyplněné úkoly odevzdaly vyučujícímu a ten pak výsledky poslal mimo školu a do školy přišly odznaky ve více barvách, existovala žlutá, červená či modrá varianta.

V březnu zazněla tečka za Zlatou zebrou, která referovala o pražském setkání účastníků rozhlasového kurzu dopravní výchovy a 1. 5. 1977 se v éteru objevilo přímo Setkání s žákem 2. třídy a nositelem odznaku Zlatá zebra. V roce 1979 tyto díly vyšly ve spolupráci se Supraphonem, Vládním výborem pro bezpečnost silničního provozu ČSR, Ministerstvem školství ČSR a s Čs. rozhlasem v mírně upravené podobě na dvoudeskovém albu.

V roce 1980 se ke Spejblovi a Hurvínkovi připojila Mánička a v rozhlase vznikla další desetidílná série pro 1. třídu. Premiéru měla na počátku roku 1981 a dle názvů částí je možné usuzovat, že se v upravené podobě ocitla na další gramofonové desce Zlatá zebra pro prvňáčky. Tím ovšem pátrání nekončí: k seriálu byly připraveny pracovní sešity, do nichž děti vyplňovaly zmíněné úkoly a ty v průběhu času vycházely u různých subjektů – k dohledání je například Merkur či Sportpropag. V zápisech rozhlasového archivu dále nacházíme série z roku 1985 a mimo jiné i reprízy z roku 1990.

Po pečlivém prostudování materiálů je možné konstatovat dvě věci: pořadí a obsah kategorií pro různé třídy se měnil, rozhlas kombinoval více záznamů a v roce 1985 natočil obsahově stejné epizody s odlišným odkazováním na čísla stránek sešitů. Měnily se obrázky a vznikly i části, které na desce vůbec zastoupeny nebyly. S jistotou víme o dvou dílech Zřetelná jízda a Jezdi vpravo, které učily děti jezdit na kole. Určitou kuriozitou je i skutečnost, že se v archivu rozhlasu nachází jeden díl kromě češtiny i ve francouzštině, němčině, angličtině a japonštině.

Z hlediska historie je důležitá koncepce částí. Ty začínaly znělkou, šlo o Hurvínkův popěvek znázorněný buď slovy lálá, bláblá, či troubením, následoval název pořadu složený z hlasů Spejbla a Hurvínka a zahoukání. Pravidla silničního provozu posluchače učil Spejbl, Hurvínek s Máničkou ho zlobili, na konci děti zadávaly úkol, rozloučili se a pořad zakončovala Hurvínkova hlasitá houkačka. Miloš Kirschner natočil několik verzí úvodní znělky, z nich na desce byly použity jen některé. Seriál se vysílal v rámci Vysílání pro školy, objevil se v Dominu, byl pouštěn do školních rozhlasů, což, jak vzpomíná jedna pamětnice, nebylo vždy jednoduché poslouchat, vezmeme-li v úvahu, že kvalita přenosu školních rozhlasu nikdy nebyla oslňující. Cyklus děti ovšem i přesto bavil a získal cenu Unesca.

Původní Zlatá zebra Františka Nepila zatím reediována nebyla, k dispozici je však s Martinem Kláskem a Helenou Štáchovou – v roce 2007 totiž vznikla u Supraphonu nová verze Zlaté zebry, která na titul navazovala obsahem i Nepilovými hláškami a přinesla aktualizovaná pravidla silničního provozu.

Spejblova a Hurvínkova učebnice českého jazyka

Pravděpodobně posledním nejrozsáhlejším rozhlasovým počinem Miloše Kirschnera je osmidílný seriál Spejblova a Hurvínkova učebnice českého jazyka z roku 1993. Cyklus napsal Ladislav Dvorský a byl určen do Vysílání pro školy pro 2. ročník. Hurvínek dělal v diktátu hromadu chyb, což paní Kateřinu stresovalo, a tak se Hurvínek se Spejblem a Máničkou rozhodli, že vytvoří učebnici jazyka českého a dali ji Bábince k narozeninám. V prvním díle Bábinku učili všichni tři a zadali jí domácí úkol. V dalších částech roli žactva rozšířil Spejbl a učiteli se stali Hurvínek s Máničkou. Svérázným a humorným způsobem vysvětlili posluchačům, co je to jazyk, rozdíl mezi souhláskami a samohláskami, zabývali se první pěticí slovních druhů, objasnili jména vlastní a osobní nebo se zabývali rozdílem mezi větou jednoduchou, oznamovací, tázací, rozkazovací a přací.

Seriál se natáčel a vysílal průběžně a nepravidelně. Neměl tedy pevnou koncepci, což se projevilo v zadávání a kontrole domácích úkolů. Dospělí žáci úkoly svým dětským učitelům přednesli a učitelé tu a tam na uložení domácího cvičení na příště zapomněli. Hodiny probíhaly doma, na venkově i na nádraží. Každý díl začínal a končil písničkou. V archivu se pravděpodobně nedochovaly poslední dvě epizody, což ovšem pro znázorněnou koncepci vydání nebrání. Cyklus by si opětovné uvedení pro svou nenásilnou a velmi vtipně pojatou edukativnost zasloužil.

Další část Zvukové historie uvedeme 1. 7. V roce 2017 se tímto dnem stala ředitelkou divadla Denisa Kirschnerová.


poslední aktualizace: 19. 6. 2020

[ nahoru ]