Osudová láska

Těší mě, že se Spejbl s Hurvínkem vrátili do naší veřejnoprávní televize s novými příběhy. Léta jsme se o to marně snažili,“ říká ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka a představitelka Máničky a paní Kateřiny.

Divadelní představení jsou beznadějně vyprodána, zvukové i filmové nosiče s příhodami Spejbla a Hurvínka zaujímají nejvyšší příčky v žebříčcích prodejnosti, zlatých a platinových desek mají rekordní množství, velký zájem je i o knížky. V březnu vyšla nejnovější: Hurvínkovy hudební pohádky. Přesto musel Spejbl s Hurvínkem čekat dlouhých třicet let na natočení nového televizního seriálu.

Proč to trvalo tak dlouho?
V televizi stále dokola vysílali staré příběhy. Léta jsme se snažili nabízet nové, ale nebyl zájem. Možnost natočit další televizní seriál nám nakonec nabídlo Zlínské filmové studio. Hurvínek totiž na zlínském filmovém festivalu vyhrál diváckou anketu o nejoblíbenější dětskou postavičku století, takže v ateliérech vznikl nápad jejich popularity využít. Smluvně se s televizí dohodli, že pro ně společně vyrobíme třináct dílů pro nový seriál večerníčků. Tak vznikl Hurvínkův rok. Měli jsme velkou radost. Vždyť poslední televizní seriál je z roku 1974 a od té doby se změnil způsob filmového zpracování, ale i svět kolem nás.

Hurvínkův rok byl natáčen pro večerníčky. Vysílá se ale v neděli ráno...
Musím být ráda, že se vysílá vůbec. Původně měl přislíbený „večerníčkovský“ čas kolem Vánoc, a nakonec byl zcela odmítnut. Prosadit Hurvínka do veřejnoprávní televize byl velký problém. V dramaturgii dětských pořadů vznikl pojednou názor, že S+H nejsou pro českou televizi vhodní. Zlínské studio muselo tedy iniciovat audit dramaturgů, učitelů, dětských psychologů a dětí různého věkového stupně i s učiteli, aby posoudili, zda Spejbl s Hurvínkem našim dětem neuškodí. Výsledek auditu byl více než dobrý, Spejbl a Hurvínek se vysílají ale v bloku nedělních rán.

Hurvínek že není pro děti?
Zatímco tentýž seriál slaví v Německu veliké úspěchy, pro naši veřejnoprávní televizi nejsme v tvorbě pro děti po léta zajímaví. A tak vystupujeme na Primě, na Nově a po celém světě. I tato nedělní premiéra se musela obejít bez anoncí a reklamy. Televize, která horečně porovnává diváckou sledovanost, pojednou dělá vše pro to, aby k většímu diváckému zájmu asi nedošlo. Přesto si nás naši fanoušci najdou. Nemám obavy. Víte, pracuji s dětmi takřka čtyřicet let, a nemyslím, že se jim má věčně předkládat infantilní tvorba typu Teletubbies. Nepotřebují, aby se na ně šišlalo. Možná by se dotyční televizní experti měli posadit i do hlediště dětského divadla.

Vždyť Hurvínek a Spejbl se těší nepřetržité oblibě od dvacátých let minulého století. Svět je miluje!
Bohužel u nás platí přísloví, že „doma není nikdo prorokem“. Úspěch se trestá. Vězí za tím díl lidské malosti, mindráků, závisti. A v tvorbě pro děti je k ní živná půda. Často to bývá konečná stanice těch, kterým se jinde nevedlo. Ráda bych však věřila, že v našem případě bylo důvodem jen profesní pochybení.

Vzpomínáte si, kdy jste Hurvínka viděla vůbec poprvé?
Vzpomínám. A moc dobře. Vynesli mě totiž řvoucí z představení Hurvínka mezi broučky. Vylekal mě duch. Naše první setkání tedy nebylo příslibem pozdější osudové lásky. Jak se však ukázalo, neodradilo mě. Když jsem totiž o pár let později dostala možnost - jako bolestné za zlomenou ruku - volit mezi vytouženou nádhernou bílou myší a dosti ošklivou látkovou hračkou Hurvínka, ten ušatý panáček zcela symbolicky zvítězil.

Loutky mluví osmnácti jazyky a projely pětatřicet zemí čtyř kontinentů. V čem tkví tajemství jejich fenomenálního úspěchu?
Dnes už mluví devatenácti jazyky - přidali jsme ještě čínštinu. V cizině jsou vítanou uměleckou raritou a doma jsou tak oblíbení mimo jiné i proto, že každý v sobě máme vztah k seriálům. Jejich hrdinové se stávají tak trochu členy naší rodiny. Pamatují je naši předkové a znají je i malé děti. Dospělí se s trochou sentimentu vracejí do světa dětské fantazie. Baví je i jejich karikující filozofie a humor. A děti je zase nevnímají jako loutky, ale jako skutečné postavy. Píší jim dopisy, svěřují se jim. Důležité také je, že žijí současné příběhy. Lidový humor z dob profesora Skupy se změnil v intelektuální humor Miloše Kirschnera, který ze Spejbla udělal filozofa ulice. Loutky zůstávají, generace tvůrců se mění. I proto jsou naši svěřenci stále mladí.

Máte nějakou oblíbenou loutku, která je s vámi doma?
Loutky si z divadla neodnáším. To bych si musela dát výpověď. Ale před pár lety mi začala doma vznikat jakási malá sbírka. Od Dády Patrasové jsem dostala nádherně umolousaného Hurvínka z dětství. Pak jsem získala Hurvínka, který je vyřezaný na lulce, velký je snad jen centimetr, a přitom mu řezbář dokázal vyřezat i knoflíky na kšandičkách. Jedna líbezná paní mi uháčkovala Spejbla s Hurvínkem a Máničkou. Několik panáčků je také skleněných. Něco jsem našla ve starožitnostech a to vše dalo základ k citově nesmírně cenné sbírce.

Určitě je těžké být současně veselou Máničkou a ředitelkou, která má docela velké starosti...
Nikdy jsem šéfovské ambice neměla. Vedením divadla jsem byla pověřena po smrti mého profesního i životního partnera Miloše Kirschnera. Jeho odchod mne zasáhl především osobně. A k tomu jsem se náhle musela umět postarat o divadlo a lidi v něm. Ta zodpovědnost za takřka čtyřicet lidí je nemalá. Vždyť každé mé špatné rozhodnutí se může odrazit v jejich životě. Nemenší starostí je i nutnost zajistit další úspěšnou uměleckou existenci divadla. A aby toho nebylo málo, musela jsem obhajovat právo na život našich hlavních hrdinů při soudním sporu, který mě stál nemálo bezesných nocí. Sílu čerpám z publika, z lidí, kteří mi píší, oslovují mě na ulici a svěřují se mi, co pro ně naše loutky znamenají. Podporu mi v soudním sporu poskytla i média, která veřejnost informovala.

Co byste si dnes nejvíc přála?
Aby sloužilo zdraví nejen mně, ale i mým blízkým. Byla bych šťastná, kdyby se nám podařilo najít někoho, kdo by po nás jednou naše milované loutky převzal. Může se to zdát předčasné, ale není. Je třeba, aby budoucí Hurvínek a Spejbl nebo představitelka Máničky s Kateřinou nějaký čas vedle nás pobyli a my si je mohli vychovávat. Zatím není kde hledat. Loutkářská fakulta zanikla a z konkurzů jsem zatím moc šťastná nebyla. Říká se však, že náhoda přeje připraveným. Náhoda pomohla najít Skupovi Miloše Kirschnera. Ten se k divadlu uchýlil z nouze, když v padesátých letech nesměl dokončit studium práv, protože byl z politických důvodů zavřený. Šťastnou náhodou byla i volba třetího interpreta Martina Kláska, který nastoupil původně do umělecké techniky. Snad nám tedy pomůže i v budoucnu. Noví adepti to nebudou mít lehké. Nevystačí pouze s hereckým talentem, ale nutné je i nadání pro jazyky, hudební sluch a ještě k tomu všemu musí mít hlasovou dispozici pro fistuli, což je umělý hlas, kterými jsou Hurvínek i Mánička již tradičně obdařeni. A to už vůbec nemluvím o tom, že jsme z velké míry autorským divadlem a jak Kirschner, tak Klásek i já jsme se dokázali postarat o část repertoáru. Není toho málo, a já chci přesto věřit, že s námi dvěma naše loutková rodinka neskončí. Spejbl s Hurvínkem, to není profese, ale poslání, které vám naplní celý život. A za tuto šanci jsem osudu nesmírně vděčná.

vyjádření šéfdramaturga Centra tvorby pro děti a mládež Jiřího Chalupy:

„Chápu, že večerníček je večerníček, ale osobně bych zařazení Hurvínka do neděle nepovažoval za nikterak horší. Navíc jím chceme podpořit nedělní pásmo, které teď vysíláme jako Edův pohádkový balík. Myslím, že Hurvínek je ve společnosti Jů, Hele, Mufa a kohouta Edy docela spokojený. Nicméně by nebylo úplně pravdivé, kdybych tvrdil, že je to důvod jediný. Ona nám tahle poslední série, nazvaná Hurvínkův rok, připadá přece jenom maličko vybočující z toho, nač jsme u Hurvínka běžně zvyklí. Posun v technologii a celkové pojetí je až zvýrazněně aktualizované. A to jsou aspekty, které jasně korespondují se záměry a s výrazem pásmových pořadů, a Edova pohádkového balíku zvlášť. Jistě, dá to možná trošičku práce si Hurvínka v neděli ráno mezi dalšími pohádkami a seriály najít. Věřím ale, že ji bohatě vyváží potěšení z mnoha jiných nálezů a zážitků, kterými se snažíme nedělní ranní pásmo naplnit. A pokud se ukáže, že těch »hledačů« je opravdu hodně a že touha po večerníčkovém čase převažuje, nic nebrání tomu, aby v repríze šel Hurvínkův rok pro změnu tam.“

zdroj: Týdeník Televize 15/2004 - autor: Zuzana Ptáčková - přidáno: 13. 6. 2004