Rozhovor s Denisou Kirschnerovou

Denisa Kirschnerová se narodila 17.8.1974 v Praze. Působí v Divadle S+H jako dramaturg od roku 1996. V roce 1993 měla v Divadle S+H premiéru hra pro děti "Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora", pod níž je podepsána jako spoluautorka. Dále je autorkou hry "Mlsný Hurvínek" (2001) a spoluautorkou her "Hurvínek už zase zlobí" (2003) a Hurvínkova cesta do Tramtárie (2003). V roce 1999 jí vyšla kniha "Nechci do jiný cimry". Současně studuje na FFUK - katedře Teorie kultury obor Kulturologie.

Rozhovor Vám přinášíme jako dárek k otevření FAN webu v jeho nové podobě v červnu 2004.

Ve vaší - kritiky velmi ceněné knize - „Nechci do jiný cimry“ jste velmi půvabně popsala váš dětský pohled na svět a na své rodiče. Jak jste ale tehdy vnímala jejich práci? Uvědomovala jste si, že máte doma Spejblovic rodinku?

Co se týče knížky - to nebyl dětský pohled na svět - já takhle uvažuji v podstatě pořád. Uvědomovala jsem si především to, že mám doma dva rodiče, kteří, jak mi došlo, se právě v divadle dali dohromady, díky tomu jsem přišla na svět, abych si mohla, mimo jiné, uvědomovat, že mám doma právě tyto dva rodiče.

Razantněji mi to však připomněli v první třídě, kdy mne vyvlekli na stupínek a rozhodli, že třídě prozradím „čím se rodiče zaobírají“. Tento „pedagogický“ tah mne s dětmi příliš nesblížil. Takže jsem byla spíš uzavřená a své okolí raději sledovala.

Pozorovat je dodnes jedna z mých nejoblíbenějších činností - a nakonec proto i to psaní.

Ale to máte tak, člověk nemůže jenom čumět, musí taky žít a jako by toho nebylo dost, je nutné i pracovat. Ach jo!

Takže oklikou zpět na začátek - uvědomit si, že jsem ze „Spejblovi rodiny“ mi „pomohlo“ spíš okolí. Pro mě, jak už to bývá, byli rodiče - především rodiče.

Co se týče Spejbla, Hurvínka, Máničky, paní Kateřiny a Žeryčka měla jsem je ráda a intenzitu s níž jsem s nimi srostlá, jsem si s určitým údivem začala uvědomovat až s přibývajícím věkem.

Mám takovou představu, že jste jako dítě chodila na všechna Hurvínkovská představení, hrála si s loutkami v zákulisí divadla, měla kompletní sbírku desek S+H, které jste si pouštěla neustále dokola a doma na vás každou chvíli mluvili hlasem Hurvínka, nebo Máničky - jak to bylo doopravdy?

Denisa Kirschnerová s rodiči (Milošem Kirschnerem a Helenou Štáchovou), fotografie z roku 1977 V divadle jsem vyrůstala a viděla všechna představení, od té doby co jsem toho byla schopná. Na divadelní nástěnce se jednou objevila fotografie, kde se válím v tlustých punčocháčích po zemi a nejspíš řvu (jako malá samozřejmě - dnes bych si tlusté punčocháče nevzala) kolegové k tomu připsali „volná chvilka paní dramaturgyně“. Nevím, snad to nepoškodilo mou důvěryhodnost.

Co se týče Spejbla, Hurvínka, Máničky, Bábinky a Žeryka - měli jsme s bráchou období, kdy jsme si „rodinku“ pouštěli skoro pořád. Naši byli z toho „ pištění“, jak tomu říkali, už celkem zničení. Kompletní sbírku desek jsme ale nikdy nevlastnili. A ani rodiče na nás nemluvili změněnými hlasy, celkem se jim dařilo uchovat si vlastní identitu…..i když - jednou jsem ze záchodu zaslechla Spejbla s Hurvínkem, když hodnotili, jak jim to jde.

Chtěla jste odmalička působit v D S+H, nebo jste k tomuto rozhodnutí dospěla coby dospělá?

K rozhodnutí jsem dospěla tak, že mi v divadle, po té co jsem se autorsky podílela na hře „Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora“ nabídli, jestli se nechci pokusit o spolupráci též jako dramaturgyně. Dostala jsem nejdřív velký strach, doslova na mne padla celá ta historie, ke které bych se měla už nejen přiblížit, ale přímo se jí zodpovědně účastnit. Ostatně dodnes, když o tom začnu uvažovat, tak si říkám, že jsem se možná zbláznila a jenom si toho nikdo nevšiml (a nebo a o to hůře, už si toho někdo všimnul). Nakonec však převládlo, že to zkusím.

Jako malá jsem byla celkem nezacílená - až na krátké veterinární zaujetí. Jak jsem řekla, pozorování mne bavilo nejvíc a když jsem překonala lenost a začala i zapisovat - stalo se psaní činností, která mi připadala nejvíc „vlastní“. Divadlo pak bylo příležitostí spojit napsané s výtvarnou realizací, hudbou, světlem a invazivním působením na diváky. To je přeci zajímavá možnost! Od té doby objevuji ten náš dřevěný mikrokosmos a mám čím dál větší radost, že se na tom můžu podílet. Jen doufám, že tuto mojí radost ustojí i diváci a kolegové.

Jste autorkou a spoluautorkou několika her pro S+H - jak se píše pro Hurvínka? Co je na psaní her nejtěžší?

Těžko říci, co je nejtěžší. Každá realizace je jiná, objevují se nejrůznější překážky, ale také příjemné momenty, troufám si říct - radost. Je to pochopitelné, protože divadelní představení je týmová práce - co si nezkazíte sám, to vám ještě můžou zkazit jiní, ale samozřejmě i naopak!! Musí se potkat a prolnout nejen smysluplná idea a text, který je schopen myšlenku předat, ale i odpovídající - nápaditá výprava, vše ještě dovysloví hudba a samozřejmě nemohu opomenout náležitou hereckou interpretaci. Každá ze složek, daří-li se, má možnost představní pozvednout.

Vrátím-li se k samotnému textu - vždy je to boj o to, vyjádřit myšlenku tak, jak to cítíte a aby to bylo srozumitelné ještě někomu dalšímu, než jste vy. Kolikrát se člověk skutečně trápí, aby nakonec přišel na to, že se to zase dalo udělat mnohem lépe.

Jak vypadá práce dramaturgyně v praxi?

Praktická dramaturgie je v případě našeho divadla specifická tím, že jsme divadlo autorské. Mou starostí je, zjednodušeně řečeno, abychom měli co hrát a když už hrajeme, aby to také o něčem bylo. Myslím, že se nám v divadle dobře spolupracuje a že jsme schopni vyjít si vstříc. Snažím se pro naše divadlo objevit i „externí autory“. Momentálně mám jedno želízko „v ohni“ a měla bych velkou radost, kdybychom mohli naši spolupráci začít „kout“.

S divadlem spolupracovalo již mnoho zdatných autorů, je však pozoruhodné, že specifičnost našich hrdinů bývá prubířským kamenem a je těžké dostat se jim na kobylku.

A to nemluvím o tom, že vám v realizaci mnoha nápadů brání nakonec i nitě.

Jak probíhá Váš průměrný pracovní den?

Průměrný pracovní den je asi takový, že vyřídím nejdříve praktické záležitosti (pošta, smlouvy, zprávy z tisku, zahraniční korespondence, propagační materiály apod.) Po té se snažím „radovat z tvorby“. Hektická období se střídají s klidnějšími. Samozřejmě náročnější to bývá, když se chystá premiéra.

Kromě všech jiných povinnosti máte na starosti i divadelní archiv - sen všech sběratelů S+H. Můžete nám prozradit, co všechno v něm najdeme nebo nenajdeme?

Mohu říci, že znám archív celkem důkladně, protože jsem byla pověřena jeho uspořádáním a dokumentací. Najdete zde divadelní hry a to i v cizojazyčných verzích, poslušně seřazené autory i s jejich díly, texty televizní, i podklady pro gramofonové desky, neuvedené hry a náměty, výstřižky z tisku, plakáty, programy, notové materiály, podklady o zahraničních zájezdech, samozřejmě fotografie pořízené jak k divadelním představením, tak i momentky s bývalými i současnými členy divadla. Máme zde i „Skupův koutek“ s texty pocházejícími ze 30.let.

Bohužel disponujeme jen velmi chudým materiálem pro zvukový archív. Většinu desek jsme získali v posledních letech jako dary. Zvukové záznamy nebyly v počátcích divadla archivovány, vzhledem k technickým podmínkám vlastně ani pořizovány.

To se v současnosti snažíme napravit - přehráním dochovaných záznamů pozdějších divadelních představení na disky a pořízením dosud chybějících nahrávek jak gramofonových, tak i později cédéčkových.

Jak vypadá dlouholetý nekončící boj o vlastnictví S+H z pohledu členů souboru? Působí to nějak i na práci?

Tento původní český seriál „Sejďeme se v březnu u soudu“ asi hned tak neskončí. Obsah tohoto sporu nechci podrobně rozebírat, dostatečné vyjádření, se kterým souhlasím, je na našich stránkách, ale stále mi není jasná jedna věc. Jak se protistrana, která letos šustila opět pouze domněnkami, mohla k soudu s takovými „důkazy“ vůbec vypravit, obzvlášť to duševní rozpoložení - či stav mysli by mne zajímal. Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že se prostě nestačíme divit.

Bohužel, to však stojí nejen nervy, ale omezuje i faktickou práci. A to především tehdy, kdy bychom mohli rozjet projekty, které jsou závislé na vyjasněných autorských právech. Takže doufám, že poslední díl „seriálu“ se pro nás zakončí v dobrém.

Na čem právě pracujete a jaké máte plány do budoucna?

V červnu chystáme premiéru dětského představení „Hurvínek a kouzelník“. Autorsky se podílím na večerní hře, které zatím říkáme „Žeryk padá vzhůru“. Dále připravuji námět pro případný filmový projekt s našimi hrdiny. Navíc příští sezóna v Dejvicích bude již naší desátou, takže bychom se chtěli též přiměřeně dojmout a zavzpomínat. A ve chvilkách, které zbývají, si dělám poznámky pro knížku.

Do budoucna mám přání, abychom té naší rodince, byli schopni poskytnout hry, ve kterých by měli dostatek prostoru ukázat, čeho všeho jsou stále schopní.

Co byste popřála FAN stránkám a vzkázala čtenářům?

Fan stránky se mi moc líbí - obzvlášť jak důkladně jsou zpracované a tak jim přeji, aby se ekologická situace ještě dlouho nezhoršila natolik, že by došel proud. A také vám za ně děkuji! Čtenářům si nic vzkázat netroufám.

Za FAN web děkujeme za poskytnutý rozhovor a přejeme mnoho úspěchů ve Vaší tvůrčí práci i v osobním životě.

otázky kladl a rozhovor sepsal: Pout - přidáno: 10. 6. 2004

[ nahoru ]