Rozhovor s Květoslavou Plachetkovou

 

V dětství působila v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. Do D S+H nastoupila v roce 1974.

Vodí Máničku a u mikrofonu vytvořila celou řadu rolí. Její jméno (respektive tři jména – Štálová, Špačková a Plachetková) najdeme na celé řadě nahrávek S+H – namluvila např. nájemnici v Pasti na Hurvínka, divou ženu a dušičku v Hurvínkových strašidýlkách, Marii Terezii v nahrávce Jak Hurvínek vyvdal Marii Terezii, nebo princeznu Gerberu v Hurvínkově cestě do Tramtárie

Květoslava Plachetková se svým svěřencem Povězte nám jak to vypadalo v Dismanově dětském rozhlasovém souboru. Kdo Vás do něj přivedl?

Poslala mě tam paní učitelka v první třídě, protože jsem ráda recitovala. Zůstala jsem tam i jako dospělá coby vedoucí. Skončila jsem, až když jsem nastoupila do divadla, protože jsem na to už neměla čas. Získala jsem tam široký obzor básniček, potěšením pro mne bylo nahrávat pohádky a setkala jsem se se spoustou lidí, kteří něco znamenali. Člověk se naučil pracovat s dětmi a i vztahově to bylo moc hezké. Pan Disman dbal na to, aby se děti k sobě chovaly slušně a mám pocit, že z většiny vyrostli i slušní lidé. Moc rádi se vidíme, když se někde potkáme.

Přála bych každému dítěti, aby něco takového prožilo, protože je z čeho brát potom v životě

.

Získala jste tam tedy dobré základy, které jste pak mohla využít i v D S+H…

Ano – člověk se tam naučil mluvit a vyslovovat pořádně a osvojil si základ práce s mikrofonem.

Jak vypadala Vaše cesta k Divadlu Spejbla a Hurvínka?

Po gymnáziu jsem se dlouho nemohla rozhodnout. Nakonec jsem šla na pedagogickou nástavbu a tam jeden z předmětů bylo loutkové divadlo. To mě potěšilo a začalo mě to zajímat. Začala jsem chodit do amatérského Loutkového divadla Jiskra v Kobylisích. Tam jsem byla dva roky a jeden kolega mi řekl, že bude konkurz do D S+H. Měla jsem akorát po druhé maturitě, tak jsem to zkusila a vyšlo mě to .

Myslím, že nejsem sám koho by zajímalo, jak takový konkurz v divadle vypadá.

Já jsem tehdy byla strašně nervózní, protože jsem měla z Jiskry spíše zkušenosti s mluvením než s voděním. Tak jsem si půjčila loutku a něco se s ní naučila.
Na konkurzu nejdříve chtěli ukázat co dokáži s loutkou, pak si se mnou povídali a nakonec mě nechali přečíst text . U toho povídání byl pan ředitel Kirschner a u toho předvádění byla tenkrát umělecká rada divadla – to byli sólisté a kolegové a Helenka Štáchová tam také byla.

Oni mě zpočátku vzali asi spíše kvůli tomu mluvení - teď v podstatě zase více vodím než mluvím.

Připadalo jim, že by to šlo, protože jsme pak hned začali zkoušet hru Hurvínek mezi broučky, kde jsem mluvila berušku. Dlouho jsme to pak hráli i v Německu. Ta německá verze je i s tou mou beruškou zachycená na gramodesce.

V divadle jste vytvořila velkou řadu rolí. Máte některé oblíbené?

Z těch nových je to například princezna v Hurvínkově cestě do Tamtárie, nebo mražená zelenina a pizza v Mlsném Hurvínkovi – to je takové legrační, to mě také těší. Z těch starších třeba tu berušku Bábulinku jsem měla ráda, nebo loutku Karolinku – tu jsem měla moc ráda. Ta vznikla v roce 1984 jako dočasná náhrada za Máničku v době, kdy měla Helenka Štáchová zdravotní potíže. Poprvé vystoupila ve hře Hurvínek a přeslička a pak také v klauniádě Vánoce u Spejblů – která se hrála v letních měsících pod názvem Hip, hip, hurá Hurvínek. Ta se hrála dlouho a střídali se v ní loutkové scénky s výstupy živých klaunů –ty hráli tři pánové a já. Byla jsem tehdy výrazně proti, protože se mi loutkové divadlo líbí i kvůli tomu, že tam nejsem vidět. Nakonec to ale bylo moc hezké a ty děti to ohromě braly a mě moc fandily, protože jsem tam byla jediná holka. Asi jak jsem si vzala ten klaunský nos, tak jsem neměla pocit, že to jsem já a nevadilo mě to. Tohle představení jsme hráli moc rádi

Když tedy teď vodíte loutku na předscéně, tak Vám stále vadí, že je Vás vidět?

Nevadí, protože mě nikdo nevnímá. Všechny zajímá ta figurka a na mne se nikdo nedívá. Tam mě naopak těší, že cítím tu odezvu a jsem jakoby pozorovatel.

Květa Plachetková v klaunském výstupu v pásmu Vánoce u Spejblů Když už jsme u té divácké odezvy – vzpomenete si na nějaké reakce dětského publika, které Vás pobavily?

Já jsem v průběhu divadla vystudovala na Filozofické fakultě psychologii a pedagogiku, protože mě právě zajímalo, jak ty děti reagují.

Krásnou vzpomínku mám na to, jak jsme hráli ještě s panem Kirschnerem v Berlíně kolem Vánoc pro děti našich zaměstnanců. Pan Kirschner se jako Hurvínek zeptal dětí , jestli někdo z nich umí nějakou básničku nebo koledu. Tak se přihlásil chlapeček – řekl, že se jmenuje Honzík Janek Bureš, postavil se na jeviště vedle Hurvínka a zazpíval. A jak pan Kirschner coby Hurvínek říkal, že děkuje a že to bylo moc hezké, tak ten chlapeček tam tak stál, koukal na toho Hurvínka, pak se podíval na pana Kirschner a řekl: „Ty buď tiše, ať to řekne on!“ :)

Vystupujete na mnoha nahrávkách S+H. Vzpomínáte ráda na natáčení?

Pamatuji si, že Hurvínkova strašidýlka se mi moc líbila. Hrála jsem tam divou ženu a dušičku Klotylfildinku. Natáčelo se to ve studiu Lucerna s panem Filipovským. Pro mne to bylo velice příjemné setkání. S panem Filipovským jsem natáčela jako malá pohádku Země tisíce splněných přání. Hrála jsem tam holčičku Michalku, která se dostane do snu jako víla. Ona pak vyroste a na závěr – když se zase vrátí do snu – jí pan Filipovský říká: „Kouzelná chvíle v kouzelné zemi pro Vás teď Michalko už ani není. Jste velké děvčátko – to se pozná, jinak si splníte přáníčka svá.“ My jsme si jako děti nosily památníky na takovéto natáčení, kde se člověk potkal se spoustou lidí a on mi do toho památníčku napsal něco moc krásného.

Já už si to tolik nepamatuji, ale bylo to moc hezké, poetické a vztahovalo se to právě k tomu, co jsme točili.

Tak jsem si to při nahrávání Hurvínkových strašidýlek připomněla a potěšila jsem se, že jsme spolu mohli zase po takové době pobýt u mikrofonu.

Natáčení mám vůbec moc ráda. Vzpomínám si, jak jsem s paní režisérkou Philipovou dělala Hajaju – rozhlasové večerníčky. Byl to asi sedmidílný seriál, který jsem si celý povídala sama a to mě hodně těšilo. Pak jsem točila i jiné – pamatuji si třeba panenku Auvajsku.

Pak jste ale měla v divadle i v rozhlase poměrně dlouhou pauzu…

JJá jsem byla dlouho doma se synem. Uvažovala jsem dokonce i o tom, že se po mateřské do divadla nevrátím. S divadlem jsem často jezdila na zájezdy a přeci jenom se těm mužským lépe cestuje, protože když už pak člověk není sám, tak už je to jiné. Pamatuji si na nějaké odjezdy ve chvíli, kdy byl syn nemocný a bylo to hrozné…

Ale pak mi Martin a pan ředitel zavolali, že by mě potřebovali. To se samozřejmě lépe rozhoduje, když vás takto někde chtějí. Domluvili jsme se, že na ty dlouhé zájezdy nebudu jezdit, ale i tak to ne vždy vyšlo.

Také třeba v rozhlase když mě pan režisér na něco pozve, tak je to těžké. Jednou řeknu, že jsme na zájezdě, podruhé že je představení a on si samozřejmě najde někoho jiného. Ale těšilo by mě to, protože to dělám ráda.

Kdy jste dostala do opatrování Máničku?

Po nějaké době jiných rolí to bylo za pana režiséra Středy. Začínala jsem s Máničkou ve hrách O fousatém Hurvínkovi (1982) a Hurvínek na šikmé ploše (1983). Asi jim bylo příjemné, když ji vodí holka.

Rozuměla jste si s ní hned?

Ona je šikovná :)

Každá ta loutečka je ale trošinku jiná, jinak se s nimi hraje. Tam stačí malounko, protože jsou drobounký. I vlásky třeba hrají roli – nebo i nalíčení. Rozdíly jsou i v technologii mrkání očí. Takže některé mám raději, protože se s nimi lépe hraje. Například forbínová Mánička hraje sama. Je tak šikovná, že mám pocit, že je živá J

Těší mě také hrát s Helenkou Štáchovou. Vyhovíme si a je to moc příjemné

Karolinka - loutka podle návrhu Dušana SotákaHelena Štáchová Vás v jednom novinovém článku označila za jednoho ze svých nejbližších lidí.

To mě dojalo. Říkali mi – kup si ten magazín. Tak jsem si ho koupila, přečetla a říkala si: proč jsem si to měla kupovat…? Tak jsem to v tramvaji prolistovala znovu, našla jsem to a musím říci, že mi skoro slzičky vyhrkly do očí. Opravdu mě to dojalo.

My jsme spolu prožili značný kus života. I na těch zájezdech jsme spolu byly řadu dní v kuse téměř od rána do rána. Byly jsme dlouhou dobu jediné dvě ženy v souboru víme toho o sobě dost – třeba jak nám rostly a nerostly děti a tak.

V roce 1977 jistý pan Plachetka v D S+H uvedl svou hru Katastrofa v katastru O. To je shoda jmen, nebo to je pan manžel?

Ne. To je můj nynější tchán – tenkrát tedy ještě nebyl. Ale s manželem jsem se potkala také tady, protože on je novinář a přišel dělat s Helenkou rozhovor. Tak jsme se tu potkali.

Zeptám se na vaše tři příjmení pod kterými jste v divadle vystupovala.

Do Divadla Spejbla a Hurvínka jsem nastoupila coby Květa Štálová, ale protože by se to pletlo s Helenkou Štáchovou, tak jsem záhy začala používat jméno mé maminky za svobodna – tedy Špačková. No a od té doby co jsem se provdala jsem Plachetková.

Už jste se zmínila o zájezdech. Na které místa vzpomínáte nejraději?

Na Lucembursko a Lichnštejnsko, nebo na Paříž. Nejčastěji jezdíme do Německa a i tam mám svá oblíbená města – třeba Heidelberg mám hrozně ráda.

Ale stejně – když se vracíme do Prahy a vidíme ji ještě tím procházkovým a turistickým pohledem, tak mi připadá nejhezčí a říkám si, že ti cizinci tedy musí koukat.

Jak vypadají Vaše divadelní prázdniny?

To je velice různé. Dostáváme třeba nějaké studijní úkoly a za tu dobu se musíme něco naučit, protože hned po prázdninách budeme zkoušet – tak abychom se na to připravili

 

Za FAN web děkujeme za poskytnutý rozhovor a přejeme nejen příjemné vánoce, ale i mnoho dalších úspěšných sezón.

otázky kladl a rozhovor sepsal: Pout - přidáno: 19. 12. 2005

[ nahoru ]