*** LIDÉ ZA OPONOU - JOSEF EŠPANDR ***
 

Josef Ešpandr

- vodí Žeryka a řadu dalších postav
Absolvent - Střední ekonomická škola

Angažmá:
Od r.1963 - 1993 členem Říše loutek /amatérské divadlo/
Od r. 1981 – 1982 člen mimického sboru Vinohradského divadla
Od r. 1991 - Národní divadlo marionet
(opera“Don Giovanni” – role Dona Giovanniho)
Od r. 1993 – 1994 opera „Rusalka“ - role princ
V Divadle S+H od roku 1994

Volný čas Pepy Ešpandra: v poslední době vnoučata, četba, poslech hudby, cyklistika, práce na a kolem chalupy, cestování, divadlo, ale volného času je dost málo a stále méně a méně.

1) Loutkovému divadlu se věnujete již od roku 1963. Byla to takříkajíc „jasná volba“?
„Jasná volba“- jak se to vezme. V mládí má člověk samozřejmě víc zájmů. Loutkové divadlo mě oslovilo tím, že jsme ho měli doma. Rodiče nám - mě a setře - hráli a mě zůstaly hezké vzpomínky. Tenkrát nebyla televize, tak nás asi museli zabavit jinak. Potom otec zemřel, divadlo se uklidilo do sklepa. Kolem mého desátého roku jsem divadlo oprášil, uvedl jsem ho do provozu a hrál jsem sestře a plyšákům. Také jsem si napsal nějaké pohádky a už to bylo.
Ale zájmů bylo víc. Roky šly, já jsem začal hrát na kytaru, později jsem začal dělat závodně dráhovou cyklistiku, s kamarády jsme založili beatovou kapelu, kde jsem hrál na basovou kytaru a mezi tím mě bratranec přivedl do divadélka „Říše loutek“. Do toho přišla vojna, která to všechno ukončila. Za mlada se toho stihlo moc. To jsem se ještě nezmínil o povinnostech jako je škola, zaměstnání atd. Po základní škole jsem šel do učení, vyučil jsem se nástrojařem. Přišla rodina, tři děti, studium na ekonomce. Omezil jsem ostatní činnosti a začal jsem se věnovat loutkovému divadlu v divadélku Říše loutek - amatérskému divadlu s profesionálním provozem. Rodina se řídila celá léta programem divadla a naše děti tam hrají dodnes.

2) Začátkem devadesátých let jste neodolal nabídce účinkovat v loutkových operách Don Giovanni a Rusalka. Čím to pro Vás bylo lákavé?
Opera je má láska. S maminkou jsme od mých šesti let chodili do divadla na opery. Ale to jsem opravdu netušil, že jednou budu hrát Dona Giovanniho, nebo prince v Rusalce :-) - i když jenom s loutkou. V roce 1991 hledali v Národním divadle marionet alternaci pro postavu Dona Giovanniho a oslovili přímo mě. Měl jsem výhodu, že jsem tuto operu dobře znal a mohl jsem do ní rychle vstoupit. Shodou okolností jsem alternoval s mým nynějším kolegou z Divadla Spejbla a Hurvínka Richardem Maškou. Původně se mělo toto představení hrát pouze přes prázdniny roku 91, ale mělo velký úspěch, tak se hraje dodnes.

3) V D S+H jste již téměř čtvrt století. Co Vás do něj přivedlo?
To byla opět jedna ze šťastných náhod. On se tenkrát Richard Maška rozhodl inscenovat Dvořákovu Rusalku s tím, že loutky mohou tuto operu lépe přiblížit dětskému publiku. Pozval mě ke spolupráci a nabídl mi roli prince, jako alternaci Martina Kláska (uměleckého vedoucího D S+H). Divadlo Spejbla a Hurvínka miluji už od dob Josefa Skupy a chodil jsem kolem něj takříkajíc po špičkách, s velkým respektem. V obsazení Rusalky v první alternaci hráli ještě další loutkoherci z divadla S+H. Setkání s nimi při společné práci bylo pro mne zajímavé a také zavazující. Zajímalo mě, jak probíhá zkouška v profesionálním divadle, Martin mě pozval a tak jsem se jedné zkoušky zúčastnil. K mému překvapení jsem obdržel po nějaké době nabídku k angažmá v divadle S+H. Trochu jsem váhal, ale došel jsem k názoru, že takové nabídky se neodmítají. Následoval pohovor s ředitelem divadla Milošem Kirschnerem, takže v lednu 94 jsem nastoupil a tím se mi splnil můj úplně nejtajnější sen.

4) V čem je z Vašeho zkušeného pohledu Divadlo Spejbla a Hurvínka jiné, než ostatní loutková divadla? Například v přímém porovnání s Říší loutek?
No ona je právě Říše loutek v té jinakosti shodná s Divadlem S+H a to právě v tradici marionetového divadla s rozdělenou interpretací .

5) Je podle vás loutkoherectví v něčem jiné, než v době kdy jste jako loutkoherec začínal?
Jiné…jiné není, ale my se na něj už díváme jinak. Po té době, kterou v divadle trávíme, už je těžké vnímat to jako divák. Je však jedno představení – Pohádky pro Hurvínka od Pavla Gryma – které mi vždy vrátí do doby mého dětství. Připomíná mi to hry, které s loutkami hráli mí rodičové. A najednou si člověk opět uvědomí tu krásu loutek.

6) V D S+H jste spjatý především s loutkou psa Žeryka. Jaký k němu máte vztah?
Já jsem hrál různé postavy,některé jsem měl raději, jiné méně. Záleží na technologii dané loutky, na tom kdo jí mluví. Ale Žeryk mi tak nějak zůstal. Asi proto,že jsem sám měl pejska, kterého jsem miloval jako člena rodiny. Při hraní Žeryka mám inspiraci ze vzpomínek.

7) Co máte na D S +H nejraději?
To se dá rozdělit do dvou rovin - v té zákulisní to je příjemné prostředí, úžasní kolegové, úžasné kolegyně a v té profesionální rovině je ten kontakt s diváky – především v představeních pro děti. To je až léčivé.
 
 
Fotogalerie

(kliknutím pravým tlačítkem a vybráním volby "zobrazit obrázek" se fotka ukáže ve větší velikosti)

Žeryček je Hurvínkův nerozlučný kamarád a i o něj je shora dobře postaráno. Tady nám oba krasavci pózují na fotografii od Martina Kubici. Pepa Ešpandr se svým milovaným pejskem, který mu byl inspirací při vodění Žeryka. Jedna z mála chvil opravdového volna.
Poznámky
Rozhovor byl se svolením převzat z oficiální facebookové stránky Divadla S+H
Datum prvního zveřejněni: 21. 10. 2017
 
Poslední aktualizace: 22.10.2017
[ nahoru ]