*** ROZHOVOR - DENISA KIRSCHNEROVÁ ***
 

Denisa Kirschnerová

- dramaturgyně
- autorka divadelních a audio her a knih
- od 1.7.2017 ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka

V D S+H působí od roku 1996
Absolventka FFUK- obor kulturologie

Rozhovor s ředitelkou D S+H Denisou Kirscnerovou, který vyšel v časopise 
Medicína a umění, číslo 49
první číslo roku 2018


Časopis MEDICÍNA & UMĚNÍ přinesl ve prvním čísle roku 2018  obsáhlý rozhovor s naší paní ředitelkou Denisou Kirschnerovou. O historii, současnosti i budoucnosti Divadla S+H s ní rozmlouval Jiří Tušl. Na samém počátku devadesátých let jsem jako producent mluveného slova Supraphonu oslovil Miloše Kirschnera, abych vrátil Divadlo Spejbla a Hurvínka zpět do tohoto vydavatelství, kam ostatně dlouhá desetiletí, s výjimkou krátkého období polistopadové reorganizace, patřilo. Tehdy jsem také poznal dospívající slečnu Denisu Kirschnerovou, současnou ředitelku divadla. To mi budiž omluvou pro mé „tykání" v následujícím rozhovoru.

1. Deniso, chceme-li ve zkratce přiblížit historii Divadla S+H, nemůžeme začít jinak než Josefem Skupou a jeho Spejblem.
To se musíme vrátit do posledních let první světové války, kdy Josef Skupa, který nedostudoval UMPRUM, našel uplatnění svého výtvarného nadání, nesporného komediantství, ale i řemeslné zručnosti a především lásky k loutkám v souboru Loutkového divadla Feriálních osad v Plzni, kde proslul interpretací Kašpárka. Z historických pramenů víme, že prostřednictvím této loutky už 23. září 1918 za nadšených ovací diváků pohřbíval Rakousko.

2. Promiň, co to byly „Feriální osady"?
Prázdninové letní tábory pro chudé děti, pro něž divadlo vydělávalo svou činností. Ale vraťme se k tématu. Skupa měl jako interpret, dramaturg, scénárista i režisér na loutkové divadlo vlastní a velmi vyhraněné názory, které se nebál prosazovat. A tak se na podzim 1920 (přesné datum neznáme) objevil na scéně v typických dřevácích Josef Spejbl. Figurku vyřezal Karel
Nosek podle náčrtku, který mu snad Skupa předal na kousku balicího papíru. Podle svědectví jeho synovce; také řezbáře, Gustava Noska, pozdějšího autora Hurvínka, si prý však strýček na Spejbla netroufal. Nabídl Skupovi vlastní představu, ten souhlasil a nechal řezbáře, aby loutku pozměnil po svém. To trvalo téměř rok, ale Skupa byl nadšen. Konečně měl loutkového hrdinu, který nebyl zatížen vžitými schématy jako třeba už zmíněný Kašpárek, a tudíž s ním mohl nakládat podle svých představ. Nebyla to jen karikatura měšťáctví, jak se mu někdy ideologicky přisuzovalo, šlo mu o postavu, která by ztělesňovala obecné lidské slabosti a nebyla přesně zařaditelná.

3. A jak to bylo s Hurvínkem?
Spejbl potřeboval stejně „netradičního" partnera, jako byl sám, protože divadelní jeviště vyžaduje dialog. A tak se 2. května 1926 v přídavku komedie Počestný dům poprvé takovýto partner představil. Byl to Hurvínek. Vyřezal jej už vzpomenutý Gustav Nosek a Skupa předpokládal, že to bude „Spejblův kamarád". Ale obecenstvo rozhodlo, že jde o Spejblova syna, a tak to zůstalo.

4. Je třeba říci, že Skupa hrál stejnou měrou pro děti i pro dospělé.
Právě v představeních pro dospělé inklinoval Skupa k satiře, a to odvážně a trefně. Toho si povšimla i Praha, kam začala být atypická loutková představení S+H stále častěji zvána. Skupovi nabídli dokonce spolupráci Voskovec s Werichem a společně plánovali projekt nazvaný Vest Pocket Varieté. O hudbu k němu se měl samozřejmě postarat Jaroslav Ježek. Bohužel k realizaci nakonec nedošlo. Dávky, které se musely platit za atrakce, kam loutkové produkce tehdy spadaly, byly tak vysoké, že V+W byli nuceni od projektu upustit. Popularita S+H mezitím rostla. Roku 1929 byli dokonce pozváni na mezinárodní loutkářský kongres v Paříži, odkud si přivezli vavříny vítězů.

5. A jak to bylo s Máničkou?
Roku 1930 se Skupa osamostatnil a profesionalizoval. Mánička v intepretaci Anny Kreuzmannové premiérově vstoupila na scénu 19. dubna 1930 ve hře Revue z donucení, v níž si s Hurvínkem ještě onikala. V tomto představení také poprvé zaštěkal i čtyřnohý člen Spejblovic rodinky — pejsek Žeryk.

6. Konec třicátých let a následující roky druhé světové války výrazně poznamenaly, mnohdy tragicky, náš společenský vývoj ve všech jeho aspektech. Jak je přežilo Skupovo loutkové divadlo?
Odpověď by vydala na několik stránek. Proto jen telegraficky. Desátého února 1939 byla uvedena hra Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích. Spejbl s Hurvínkem v ní zvážněli, jejich humor se stal trpčím, ironickým. Zdánlivě šlo jen o další úsměvný příběh ze Spejblova života, za nímž se však skrývala na svou dobu odvážná metafora politického a společenského dění. Oba protagonisté mají potíž s vlezlou bytnou paní Drbálkovou, která se nevybíravými prostředky chce domoci jejich bytu, což se jí nakonec podaří. Hra se stala vrcholem Skupovy dosavadní tvorby a svým významem jednou z nejstatečnějších a nejotevřenějších reakcí české divadelní kultury na období okupace. Skupův soubor byl aktivní až do roku 1943, uváděl hry, které měly povzbudit národní hrdost, dodat sílu a naději. V lednu 1944 byl Skupa zatčen, loutky S+H skončily v trezoru plzeňského gestapa. V divadelním autobuse byla na čas ukryta vysílačka chrástecké odbojové skupiny, ale pro nedostatek důkazů byl Skupa nakonec odsouzen „jen" pro poslech zahraničního rozhlasu na pět let v drážďanské Mathildě. Po fatálním bombardování Drážďan se mu v únoru 1945 podařilo uprchnout z hořícího vězení. Po válce působil v plzeňském rozhlase a chvíli to vypadalo, že se k loutkovému divadlu nevrátí. Jeho přátelé ho však nepřestali přemlouvat, a tak je nakonec poslechl. Pro nový začátek si však zvolil Prahu, kde už si díky častým pohostinským vystoupením vytvořil dostatečné divácké zázemí. Divadélko Spejbla a Hurvínka zahájilo svou pražskou činnost 12. října 1945 v Římské ulici na Vinohradech.

7. Poválečná doba přinesla řadu společenských zvratů. Nás zajímá, že v roce 1945 byla založena nová vysoká škola uměleckého charakteru AMU, která byla o několik let později (1952) zásluhou Skupy rozšířena o Loutkovou katedru (dnes Katedra alternativního a loutkového divadla). Skupa, který získal profesuru a v roce 1948 byl jmenován národním umělcem, se stal na dva roky jejím šéfem. Jak se divadlo vyrovnalo především s poúnorovými změnami?
Bylo třeba hledat nová témata. A Skupa hledal pro své svěřence téma především „člověčí", což bylo v dobovém klimatu dost obtížné. Nebyl však na to sám, počátkem padesátých let došlo totiž k výraznému omlazení souboru. Jedním z nováčků byl také Miloš Kirschner. Z politických důvodů musel odejít z právnické fakulty, byl uvězněn za protistátní činnost a vojnu odsloužil u PTP. Mladické zalíbení v loutkovém divadle jej nakonec přivedlo ke Skupovi (1951). Už v roce 1952 anonymně alternoval „Starýho" (jak si Skupa nechával říkat) v roli Hurvínka, později přidal i Spejbla a uspěl. Publikum jej přijalo vstřícně a rychle si na jeho interpretaci zvyklo. Skupa pak jmenoval Miloše Kirschnera oficiálně svým nástupcem. Ten se tak stal „adoptivním otcem S+H" a v roce 1966 ředitelem divadla.

8. Mluvíš o svém otci, všestranné umělecké osobnosti, která výrazně ovlivnila vývoj divadla v příštích téměř pěti desetiletích. Pokládám si za čest, že jsem s ním mohl díky Supraphonu spolupracovat, byť žel nepříliš dlouho. Ale vraťme se do padesátých let.
Když měl táta zastoupit Skupu na mezinárodním loutkovém festivalu v Bukurešti v březnu roku 1953, uvažoval, jak S+H nejlépe představit zahraničnímu publiku. Radil se se šéfem a ten prý odpověděl lakonicky: „Mluv si to, jak chceš, publikum bude stejně h... rozumět, co říkají." Po této osobité odpovědi si otec, který byl jazykově velmi nadaný, uvědomil, že cizojazyčné publikum musí S+H — coby slovním klaunům — skutečně rozumět, aby vůbec uspěli. A tak se začalo hrát i v cizích jazycích a samozřejmě cestovat. Do dnešní doby vystupoval soubor ve dvaadvaceti jazycích ve 34 zemích.

9. O tom, kolik úsilí je za tím skryto, bychom mohli vést samostatný a dlouhý rozhovor. Ale zůstaňme ještě u historie.
Miloš Kirschner musel po Skupově smrti (1957) o existenci divadla tvrdě bojovat. Někteří kolegové z oboru a kritikové totiž sepisovali petice, aby S+H skončili spolu s profesorem Skupou. Soubor však důvody k pokračování prokázal a nakonec interpretoval otec S+H o 13 let déle než jeho předchůdce. Divadlo zavedlo i nové inscenační postupy. Například rozpracování principu černého divadla v loutkových představeních, na který později navázaly i jiné scény, především Laterna magika a Jiří Srnec. Inscenace tak dostaly nečekaný a nový, moderní rozměr. S divadlem Spejbla a Hurvínka jsou spojeny také začátky jedné z nejvýznamnějších českých moderních jazzových kapel, sice S+H Q (Spejbl a Hurvínek quartetu), který v průběhu šedesátých let živě doprovázel představení. Quartet založil multiinstrumentalista, později herec a hudební pedagog Karel Velebný, který pod pseudonymem Evžen Hedvábný stál i u zrodu Divadla Járy Cimrmana.

10. Když jsme u osobností, které spolupracovaly s Divadlem S+H, nesmíme zapomenout ani na zdatný scénáristický tým, který si tvůj otec vytvořil, a také na dramaturgy a režiséry. Ti v souboru rovněž nechyběli.
Za všechny uvedu alespoň několik nejznámějších jmen: František Nepil, Miloslav Šimek, Josef Fousek, Pavel Grym, Jaroslav Dietl, Pavel Cmíral, Josef Krofta či Jiří Středa. Miloš Kirschner byl totiž nejen vynikající interpret S+H, nápaditý scénárista a režisér, ale také skvělý manažer, organizátor a ředitel. Téměř půlstoletí zásadně ovlivňoval profil tohoto autorského divadla. A jeho hrdiny přivedl s postupem času k tématům nejen intimním, ale i společenským a doslova hýřil inscenačními nápady. V představení Srdečné metamorfózy (6. 2. 1964) byli S+H přineseni na předscénu, kde vedli dialog nejen mezi sebou a se svými vodiči, ale obraceli se také na diváky. Promluvy S+H byly moudré, vtipné a ve stávajícím politickém klimatu i odvážné. Proměnily se také loutky. Tím, že vystupovaly se svými vodiči na předscéně, bylo třeba je zvětšit a došlo i k zaoblení jejich hlav, což jim slušelo. Miloš Kirschner úspěšně rozvíjel Skupův odkaz nejen na půdě divadla, ale i prostřednictvím tradičních a nových médií, tedy zvukových i televizních snímků či publikací pro děti.

11. Přesto si Miloš Kirschner, ještě v plné síle, prozřetelně začal hledat svého pokračovatele.
Ano, počátkem sedmdesátých let došlo k opětovnému omlazení souboru a jeho členem se stal Martin Klásek, který se záhy projevil jako nadaný vodič a interpret. Svůj první křest v roli Hurvínka absolvoval už v roce 1974. Miloš Kirschner jej pak systematicky připravoval na roli svého nástupce a od roku 1982 s ním Martin pravidelně alternoval už obě figury. Proto dokázal po tatínkově smrti plnohodnotně navázat na tradici této specifické interpretace. Navíc se také stal posilou autorské „dílny" divadla. Začal psát scénáře a zároveň se zapojil jako režisér.

12. Když Miloš Kirschner v roce 1996 zemřel, převzala ředitelské žezlo tvá maminka Helena Štáchová. V té době jsem už sledoval dění v divadle zblízka a léta jsem pak připravoval zvukové nahrávky inscenací vašeho souboru. Vím tedy z vlastní zkušenosti, že Helena Štáchová byla mimořádnou tvůrčí osobností s obdivuhodnou energií a plně svého manžela nahradila.
Maminka do souboru nastoupila po absolvování DAMU v roce 1966 a brzy se po Boženě Welekové ujala interpretace Máničky, která se v jejím pojetí proměnila v moderní holčičku rovnocennou Hurvínkovi. Podnítila také vznik další kmenové postavy divadla — bábinky — paní Kateřiny Hovorkové. Ta se poprvé objevila na scéně 12. 9. 1971 a od té doby měla téměř ve všech inscenacích své pevné místo. Po smrti táty se maminka stala také významnou autorskou osobností. Je totiž podepsaná pod podstatnou částí dětského i „dospěláckého" večerního repertoáru té doby. Hry také režírovala a divadlo vedla celých dvacet let. Z ocenění, kterých se jí dostalo, uvedu alespoň Cenu Thálie (2013) a o dva roky později titul Vynikající manažer malé firmy. Spolupráci se Supraphonem jsi už zmínil.

13. O Heleně Štáchové, která byla mimo jiné i dobrá zpěvačka a báječná dabérka, bychom si mohli také dlouho povídat, ale já zvědavé čtenáře odkážu na tvou publikaci Spejbl a Hurvínek na nitkách osudu, která vyšla k 80. narozeninám pana Spejbla v roce 2010. Dovolím si ji označit za mimořádnou, protože kromě toho, že je velkoformátová se skvělou grafikou a vyniká výtvarným zpracováním, detailně mapuje zmíněné období a obsahuje řadu dokumentů, seznam zájezdů, diskografii atd. Zatím jsem hovořili o Divadle S+H jen v pozitivním smyslu. Určitě bys mohla zmínit i některé „krizové" momenty.
Uvedu dva. V roce 1994 dostalo divadlo výpověď z domu U Hasičů v Římské ulici, kde hrálo více než půlstoletí. Otec byl navzdory horšícímu se zdraví nucen hledat jiný prostor. Nebylo to vůbec jednoduché a situace začala být kritická. Nakonec jsme jeho zásluhou získali nové působiště v bývalém dejvickém kině Svornost. Nemusím dodávat, že se to na jeho psychice i zdravotním stavu výrazně podepsalo. Přesto se „svému" divadlu věnoval ještě více než rok. V první polovině roku 1996 odehrál, už na vozíčku, svou poslední premiéru. Maminka zase, krátce po převzetí divadla, podstoupila nekonečné soudní spory o ochranné známky S+H. Vítězně, ale i její zdraví to poznamenalo.

14. Pojďme k optimističtějšímu tématu. V červenci 2017 jsi převzala vedení divadla, v němž jsi léta působila jako dramaturgyně i autorka. Takže co divadlo pod tvým ředitelováním?
V první polovině minulého roku jsme uvedli netradiční noir muzikál Spejbl a město hříchu, který je výsledkem snahy Mikiho Kirschnera, výtvarníka, režiséra i autora našeho divadla, a jeho spolupracovníka Robina Krále o propojení tradice S+H s různými žánry — tentokrát s noir pojetím. V tomto představení pro dospělé diváky se autoři pokusili dojít až na hranici toho, co tradice dovoluje, a s potěšením mohu konstatovat, že se jejich odvážný počin setkal s přízní diváků i kritiky. Hurvínek se Spejblem se zde poprvé objevují v černobílém provedení (styl noire). Jako interpretka Máničky se publiku poprvé představila Marie Šimsová, zkušená loutkoherečka i hlasová interpretka. Maminka se totiž už nemohla premiéry ze zdravotních důvodů zúčastnit a za necelý měsíc podlehla těžké nemoci. Nesmím zapomenout ani na muzikanty. Pro zmíněný muzikál napsal hudbu Jan Lstibůrek, který se přidal jako další externí spolupracovník k brilantnímu komponistovi Jiřímu Škorpíkovi. Ze spolupráce tvůrčího týmu Kirschner—Král—Škorpík vzešla už dřív dvě úspěšná dětská představení Hurvínek mezi osly a Jak s Máničkou šili všichni čerti. Já jsem s Robinem Králem a Jirkou Škorpíkem spolupracovala na představení Hurvínkova Nebesíčka a musím zmínit i další členy našeho aktuálního autorského týmu, kterými jsou Martin Klásek a Ondra Lážnovský.

15. Koneckonců nic není věčné a změny jsou život. S tímto vědomím si prý hledá náhradu i Martin Klásek.
Ano, je jí Ondřej Lážnovský, loutkoherec, ale také autor a režisér, který v souboru není nováčkem. Zkušený bard Martin jej zasvěcuje do tajů interpretace obou protagonistů s vědomím, že ho Ondra někdy v budoucnu nahradí. Zatím však bude alternovat. A když říkáš, že nic není věčné, dovol, abych náš rozhovor ukončila myšlenkou, kterou si před lety táta zapsal, a já ji vyznávám jako tvůrčí krédo: „ ... žádná tradice se nedá udržovat v původní podobě. To by se stala historickou kuriozitou. A my jsme chtěli, aby Spejbl s Hurvínkem mluvili k dnešku, jako naši současní hrdinové. Ten, kdo přijde po mně, nemusí bojovat o existenci divadla jako takového. Bude však muset vyvíjet maximální snahu a tvůrčí energii, aby hlavní hrdinové — loutky — měli divákovi stále co říci."

Děkuji za rozhovor a držím palce.
 
Fotogalerie

(kliknutím pravým tlačítkem a vybráním volby "zobrazit obrázek" se fotka ukáže ve větší velikosti)

Takto dříve vodil tatínek Miloš Kirschner malou Denisku... ... a nyní Denisa vede celé divadlo Tak ať se jí to daří! Denisa spolu se svým bratrem Mikim
Poznámky
Rozhovor byl se svolením převzat z oficiální facebookové stránky Divadla S+H
Datum prvního zveřejněni: 25. 2. 2018
 
Poslední aktualizace: 26.2.2018
[ nahoru ]